Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | P. Karel | Zpravodaj

Vánoce (č. 56)

- Úvodník
- Vánoční
- Tajemství vtěleného slova


PŮLNOČNÍ

je výraz, který v době předvánoční a o samotných Vánocích často zaznívá v našich ústech, ať už jsme pravidelnými návštěvníky bohoslužeb anebo jdeme do kostela jednou za rok, právě na tu půlnoční.
ANO, VÁM, milí přátelé, kteří jste dnes po roce mezi nás opět přišli, abyste si doladili štědrovečerní náladu, chci věnovat následující řádky. Možná zrovna nemáte chuť si je v této chvíli přečíst. Nevadí. Odložte tedy četbu třeba na zítra odpoledne nebo na jindy.
Mohu vám položit otázku, na kterou si sami odpovíte? - Co vás přivádí každoročně na půlnoční do kostela? Domníváte se, že je to jen jakási tradice, kterou nechcete porušit nebo, že by vám něco chybělo k plnému prožití Vánoc?
Já se domnívám, že vás sem přivádí něco hlubšího, co si možná sami nechcete přiznat a za co byste se třeba styděli před druhými. Je to touha po dobru, štěstí a lásce, kterou však všechno to, co vás obklopuje - váš majetek, úspěchy, kariéra, ba i láska vašich nejbližších - nemůže plně uspokojit.
Dovolte, abych to vyjádřil jinak. Je to touha po Bohu, který je Dobro, Štěstí, Láska v tom nejplnějším slova smyslu. Avšak na této skutečnosti je tragické to, že jakmile opustíte chrám a vrátíte se zpět do stereotypu svého života, tuto touhu v sobě udusíte.
Nechtěli byste to jednou změnit? Nemáte zájem na tom, aby tato touha byla konečně naplněna? Uvažujte o tom! Proč čekat zase celý rok? Na setkání s vámi (dříve než za rok) se těší

P. Marian Klener OSB, duchovní správce

 

VÁNOČNÍ

Jednou o Vánocích pomáhal tatínek svým dětem stavět sněhuláka. Nad hlavou jim přeletělo letadlo. Nejmenší dítě je s napětím sledovalo a pak se zeptalo: "Tati, jak lezou lidi na nebe, aby se dostali do eroplánu?"
"Oni tam nelezou, víš," řekl mu tatínek, "letadlo sletí z oblohy a posbírá lidi na zemi."
Tahle malá anekdota zachycuje hlavní vánoční zvěst. Nemusíme lézt do nebe, abychom nalezli Boha, přišel sám na zem, aby nalezl nás.

z knihy: J. H. Feehan: Bůh ukrytý v příbězích

 

TAJEMSTVÍ VTĚLENÉHO SLOVA

Rozjímejme chvíli nad jesličkami, ne však očima pastýřů, ale očima církve, která vidí v jesličkách vtěleného Božího Syna, nejenom dítě zavinuté v plenkách.

Prolog Janova evangelia, jedna z nejvznešenějších pasáží Písma svatého, říká: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Tato velebná slova však nestačí poskytnout pevný podklad naší víře v Ježíše Krista jako "Slovo, které se stalo tělem". Doplňujeme je ještě jinými místy z Písma svatého, a tak stupňujeme jistotu o pravdivosti své víry. V některých chvílích však pociťujeme něco jako zaváhání. Sice věříme v Písmo svaté a v jeho podněty i důkazy, které obsahuje pro naši víru, ale zároveň si uvědomujeme, že uchopit tyto důkazy nutně neznamená dospět k žulovému základu. Nemůžeme totiž nikdy vyčerpávajícím způsobem dokázat obsah, podstatu Ježíšovy bytosti. Protože dotýká-li se jeho bytost opravdu Boha - a to je smysl věty "a Slovo se stalo tělem" -, pak se dotýká oblasti, která je zásadně a podstatně člověku nedostupná. Proto nemůžeme na způsob dobře vypočítané rovnice dokazovat všem odpůrcům božství Kristovo. Můžeme však pokorně doprovodit vhodnými výroky z Bible to, k čemu jsme dospěli jako k mystériu. Bůh je mystérium, kterému je třeba se vzdát, podrobit. Do té míry, do jaké Ježíš podle naší víry se účastní tohoto mystéria, se musíme poddat také jeho tajemství.

Jak přistupuje slepec k nějakému předmětu, se kterým se chce seznámit? Zdráhavě, tápavě, možná se nechá k němu dovést, aby ho ohmatal, náhradním smyslem za chybějící zrak ten předmět poznal a porozuměl mu. Taková je naše situace, kdykoliv se blížíme k nějakému tajemství mezi nebem a zemí. Co vyvolává v lidské duši vědomí takového tajemství? Řekl bych, především ostych. Vzdání se dogmatické drzosti. Ostych, který stojí velice pokorně před něčím, čemu vlastně nerozumí, a nesnaží se šťourat do něj všetečnými prsty.

A dále vděk. Byl-li jsem jako slepec doveden k něčemu, co mým očím zůstává nedostupné, pak jsem za to vděčen. A také jsem pokorný, vědom si lidských možností, které nedosahují tajemství mezi nebem a zemí. Ježíš v plném obsahu své bytosti je mystérium skrývající se našemu rozumu. K tomuto mystériu můžeme být pouze dováděni, sami k němu dojít nemůžeme.

Z knihy: Jiří Skoblík: Na cestě po Jeho stopách

Twitter Facebook YouTube RSS