Římsko-katolická farnost Neposkvrněného početí Panny Marie

Velikonoce (č. 40)

KŘÍŽ

moji duši, kterou, nečistý cár ubohý,
abys měkčeji se vezl, oslátku stru pod nohy …

ZPRÁVY Z FARNOSTI

1. Farní pouť Lurdy - Fatima. Informační schůzka poutníků bude v pondělí 9. dubna v 17. hod. ve farním sále. Odjezd je ve čtvrtek 19. 4. v odpoledních hodinách. Hodina odjezdu od našeho kostela bude oznámena na schůzce 9. 4.
2. Flétnový koncert bude v sobotu 12. května v 19.hod. ve farním sále. Přečtěte si na další straně článek od flétnistky paní Bílkové.
3. Farní knihovna bude od 12. dubna do 9. května 2001 zavřena. Prosíme o pochopení a o vrácení knih, které máte dlouho, do konce května 2001.

DÍVEJTE SE S NÁMI

Dovolíme si s mým mužem popsat pro naše farníky dva vskutku Boží okamžiky či nevšední pohledy.

Předloni na Vánoce jsme byli ve farní učebně na vánočním posezení s čajem, cukrovinkami a zpěvem koled při kytaře. Muž si šel o přestávce zakouřit ven na chodník. Otec Marian ho zahlédl, šel za ním a upřímně a mile ho pobídnul: "Proč kouříte venku? Máme tu přece zimní zahradu, jen pojďte dovnitř." Možnost odmítnout neexistovala. Ten přísný a autoritativní člověk u oltáře byl vedle mě milý a srdečný. Často jsme se s manželem k té události - tak vstřícné a přátelské - vraceli.

Podruhé to byla naše oblíbená dětská mše svatá. Ač jsme starší lidé, přec ten ruch a shon máme rádi. Společenství je živější a radostnější. Bohoslužba tu neděli už končila, ještě požehnání, a kněz - otec Marian s ministranty odcházel středem. Z řad stojících vycupitala malá holčička, v záhybu ornátu našla otcovu ruku a společně v průvodu si vykračovala k východu. Těžko lze slovy vylíčit šibalský úsměv otce Mariana a celou tuto požehnanou milou chvilku.

Prosme v našich modlitbách za dostatek síly ke zdolání dobrého i zlého a děkujme vytrvale Pánu a Panně Marii za milosti a dary.

Jana a Petr Vedlichovi

KDY BÝVAJÍ VELIKONOCE?

Poslední dobou se uvažuje o tom, aby Velikonoce měly své stálé datum. Není to však možné bez pevného kalendáře. Uvažuje se i o něm, ale doposud nebyl stanoven. Šlo by sice určit datum Velikonoc alespoň na některou, třeba první nebo druhou dubnovou neděli, ale musely by se na tom dohodnout všechny křesťanské církve. A to se bohužel dosud nestalo.

Protože se nejdůležitější události Kristova života staly o Velikonocích, jsou velikonoční svátky křesťanům nejposvátnější a největší. Chceme-li porozumět, proč tyto svátky se slaví pokaždé jindy, musíme se vrátit až k jejich začátku. Ti, kteří přestoupili ke křesťanství ze židovství, slavili Velikonoce se Židy 14. nisanu. Připomínali si ten den poslední večeři Páně, 15. nisanu umučení Kristovo (15. a 16. nisan byly dny přísného postu) a 17. nisanu Kristovo vzkříšení. Podle této praxe se stávalo, že tyto svátky připadaly na různý den v týdnu, a tak vyvstala otázka: mají se Velikonoce slavit podle data nebo dne Kristovy smrti v pátek a vzkříšení v neděli?

Konečně židovský kalendář byl velmi zvláštní tím, že chtěl sloučit rok podle Měsíce i podle Slunce (rok lunosolární). Den 14. nisanu připadal vždycky na úplněk. Měsíčním kalendářem se zkrátil rok o 11 dní. Občas byl přidáván přestupný měsíc, aby se oba roky, měsíční i sluneční, vyrovnaly. O Velikonocích měli Židé obětovat první snopek obilí. Když některý rok nebylo obilí zralé, vložila velerada před měsíc nisan přestupný měsíc.

Křesťané, kteří přestoupili z pohanství, se necítili vázáni předpisy Starého zákona, a proto nezachovávali ani židovský kalendář. Vedle juliánského kalendáře, který upravil Gajus Julius Caesar, byly v římské říši v platnosti ještě jiné kalendáře. Vypočítávání židovského kalendáře bylo příliš složité, a tak, aby se mu i tito křesťané co nejvíce přiblížili, slavili velikonoční neděli po prvním jarním úplňku. Každou neděli slavili jakési malé Velikonoce i Letnice mešní obětí.

K odstranění rozdílu ve slavení Velikonoc bylo několik pokusů: za papeže Aniceta (asi 157 - 168) a za papeže Viktora I. (asi 190 - 202), ale dohody dosaženo nebylo. Teprve až tvořili většinu křesťanů ti, kteří byli dříve pohané, začalo mizet slavení Velikonoc podle židovského kalendáře, až zmizelo úplně. Napomohly tomu i různé synody, které nejprve tento způsob zakazovaly a později i trestaly. Ale ani potom nebyla praxe jednotná. Slavily se sice Velikonoce první neděli po prvním jarním úplňku, ale v Římě počítali jako první jarní den 25. března a v Alexandrii 21. března. Někdy tedy církev římská slavila Velikonoce jindy a církev alexandrijská také jindy. Kromě toho byla otázka, zda se mají slavit Velikonoce v neděli, když na ni připadne jarní úplněk, nebo až za týden.

Tyto spory chtěl ukončit nicejský koncil (325), který stanovil, že alexandrijský patriarcha vypočte každý rok, kdy budou Velikonoce, a oznámí to papežovi, a od něho se to dozví celá církev.

Ale ani tehdy nebylo dosaženo úplné jednoty v datu Velikonoc. Někdy papež výpočet alexandrijského patriarchy přijal, jindy stanovil Velikonoce podle římského způsobu. Teprve od 9. století nastala jednota.

Velikonoce se tedy slaví v neděli po prvním jarním úplňku v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Jarní úplněk není míněn astronomicky, nýbrž aritmeticky. Prakticky to znamená: je-li úplněk něco málo před půlnocí, neznamená to, že jsou Velikonoce tu neděli, nýbrž až za týden. Počítání by bylo příliš složité, a proto se počítá úplněk průměrný (aritmetický).

Pro výpočet Velikonoc je několik způsobů. Německý matematik, astronom a fyzik K. F. Gauss (1777 - 1855) uvádí tento postup: letopočet dělit 19, pak 4 a konečně 7. Zbytky a jejich pořadí si poznamenáme. Potom násobíme první zbytek 19, připočteme 24, dělíme číslem 30 a poznamenáme si čtvrtý zbytek. K číslu 5 připočteme 2x druhý zbytek, 4x třetí zbytek, 6x čtvrtý zbytek. Výsledek dělíme číslem 7 a získáme pátý zbytek, který připočítáme k čtvrtému. Tento poslední výsledek připočítáme k datu 22. března a datum Velikonoc je nalezeno.

Toto Gaussovo pravidlo je platné pro všechny roky od 1900 do 2099. Výjimky mají pouze léta 1954 a 1981, kdy jsou Velikonoce o týden dříve, než bylo stanoveno výpočtem. Pro roky 1800 - 1899 je třeba v uvedeném postupu nahradit číslo 24 číslem 23 a číslo 5 číslem 4.

Může se stát, že jeden nebo více zbytků jsou nuly. Tím se výpočet zjednoduší, neboť - jak známo - násobíme-li například 19 nulou, je výsledek nula. Ještě nutno poznamenat, že dělíme-li například 24 číslem 30, považuje se za zbytek 24.

(J. Ch.)

Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA - vypráví flétna pí Mag. Bílkové

Vážení přátelé,
dovolte, abych se vám představila. Narodila jsem se v malém německém městečku Markneukirchen, nedaleko hranic České republiky, ve světově proslulé mistrovské dílně nástrojaře Phillipa Hammiga v roce 1967. Krátce po zrození jsem pochopila, že jsem stříbrná příčná flétna s výrobním číslem 67/4747 a byla jsem vložena do rukou české studentky konzervatoře v Praze. Měla jsem velkou radost, protože už v dílně pana Hammiga jsem slyšela mnoho o českých hudebnících a o jejich vynikajícím muzikantství. To jsem ještě netušila, kolik úporné práce mě čeká. Moje interpretka je nejen muzikantka tělem a duší, ale je přesvědčena, že všichni lidé na světě by měli umět hrát na flétnu nebo alespoň hudbu milovat. Jak dnes závidím svým kolegyním, které odpočívají ve svých pouzdrech, jsou takřka neohmatané a na světlo denní jsou brány, jen když mají jejich majitelé hodinu hry na flétnu. V r. 1974 jsem pochopila, že hrát budu denně, proto jsem si začala psát deník, jenž časem převzal funkci kroniky o všech koncertních aktivitách mé majitelky. Se svou majitelkou jsem zažila smutné, všední i nádherné koncertní dny.

A o jednom nevšedním zážitku vám chci vyprávět. Ten je v kronice zapsán pod číslem 1834 a odehrál se v Jihoafrické republice v Kapském Městě. Státní svátek, 82. výročí vzniku našeho samostatného státu, byl slaven ve vile generálního konzulátu ČR, kde generální konzulka paní Jaroslava Eliášová uspořádala zahradní slavnost a koncert pro zastupitele různých států, kteří působí v Kapském Městě. Proto pozvala až z dalekých Čech komorní soubor SYRINX, kde také hraji. Program byl sestaven ze skladeb českých hudebních skladatelů: A. Rejcha, K. Stamic, B. Martinů. Koncert měl jednu chybu - všem se tak líbila česká melodická invence, že přídavek obsahoval nejen již hrané skladby, ale zazněla také hudba J. S. Bacha, W. A. Mozarta, J. J. Quantze a dalších skladatelů. Nadšení českých lidí ze všech emigrantských vln tohoto století ztratilo pojem o čase. Naštěstí si flétnistka všimla, že jsem již unavena a mezinárodní hudební setkání ukončila. Uložením do pouzdra pro mne nastala nejkrásnější doba v mém třiatřicetiletém životě, protože paní Eliášová a její manžel připravili pro hudebnice naplněný program na další dny, takže jsem odpočívala až do návratu domů. Touto cestou chci všem pracovníkům konzulátu poděkovat. Krásně odpočata jsem prostřednictvím své majitelky poznávala nádherné okolí Kapského Města, jež bylo založeno v roce 1652 a jehož dominantou je Stolová hora, která tvoří nezapomenutelné pozadí tohoto úžasně čistého a krásného města. Kapské Město je sídlem parlamentu Jihoafrické republiky, jejíž rozloha je 1 221 037 km2. 43 393 000 obyvatel je právem pyšných na toto turisty tak hojně vyhledávané místo, protože město sídlí v přírodním amfiteátru na mysu mezi mořem a horami. Nádheru přírody jsem obdivovala nejen ze Stolové hory, ale také ze Signal Hillu. V němém úžasu jsem obdivovala jarní rozkvétající přírodu v nejkrásnější botanické zahradě Afriky. Viděla jsem dovádějící velryby, jídlo kradoucí opice, přítulné damany, důstojně kráčející pštrosy, namlouvající se ještěrky, hnízdící tučňáky a vynikajícně zpívající ptáky. Z paměti mi už však nikdy nevymizí pohled na nezapomenutelnou přírodní scenérii, která se vepsala až do mého posledního šroubku. Stojíc na posledním skalnatém výběžku Mysu dobré naděje, kde končí bohatý africký světadíl, zapomněla jsem na všechny starosti, které na mne v Čechách čekají. Přede mnou se rozestřel pohled na pomyslné hranice Indického a Atlantického oceánu. Kouzelná modř široširé spousty vod, jež v dáli přecházela v modrou barvu oblohy na horizontu, umocňovala pocit lidské nepatrnosti a vyvolala myšlenkový vodopád díků inteligenci, jež tuto úchvatnou a dokonalou přírodní krásu stvořila. Plna úžasu a pokory jsem stála a jen se dívala. Já i flétnistka jsme nemohly odtrnout oči od té všemohoucnosti, jež nás obklopovala. Až ledový vítr nám připomněl naše člověčenství a donutil nás obrátit naše kroky zpět. Pomalu jsme se vracely do vnitrozemí, probíraly se z okouzlení, a v tom se dostavil naprosto nečekaný pocit. Zastesklo se nám. Ano. Po naší české krajině, po rozkopané Praze, po špinavé a hlučné ulici ve Vršovicích. Dnes jsem už doma a zase hraji až do rozpadnutí. Ale vím, že jsem Češka a věřte (nebo nevěřte), že Čechové jsou slavný, chrabrý lid. A kdybych se mohla znovu narodit, vždy bych jen Češkou chtěla být a v Praze žít.

Děkuji vám za pozornost, loučíme se s vámi já i moje flétnistka z Prahy

Magdalena Bílková - Tůmová

P.S.: Představíme se vám spolu s naším souborem na koncertě ve farním sále v sobotu 12. května v 19 hodin.

EXERCICIE - to není nic pro mě

Bude mi na jaře 31 let (to pro informaci). Můj křesťanský život probíhal tak všelijak. Asi nebudu výjimka. Člověk je jednou nahoře, jednou dole. Ale určitě jsem nikdy nebyla schopna říct, že dělám vše co je v mých silách pro slávu a dík našemu Otci a Pánu.

Jednoho krásného dne jsem se začetla do Katolických novin, (jsem téměř čerstvou čtenářkou) a nalezla jsem tam plán exercicií na Svaté hoře v Příbrami. Docela mě to zaujalo. "Jaké to asi bude? Co to má za smysl? No jo, ale to asi bude pro ty vzdělaný a silně věřící katolíky. Já tam budu vypadat jak hlupák, že ani neznám pořádně dějiny, Písmo, modlitbu. Hm, tak nic." A pokračuji v četbě dál. "A hele, tady je zrovna termín pro začátečníky, muže i ženy. Zkusím to."

Podala jsem ihned přihlášku a od té doby pomalu na nic jiného nemyslela. To jsem teda zvědavá, přijmou mě? Splní to mé očekávání? Jen samé otazníky, ale v hloubi duše jsem se nesmírně těšila. Když nic jiného, alespoň se zastavím z toho každodenního shonu, zklidním se a nechám do sebe nasávat atmosféru tolik mně známého poutního místa, kdy jsem se jako malé dítě jezdívala s babičkou poklonit se Panně Marii.

Nastal den odjezdu. Účastníci se podle zaslaného pozvání měli sejít v pondělí v 18.00 hod. u společné večeře. V exercičním domě jsem obdržela klíč od pokoje, k mému velikému překvapení byly převážně všechny pokoje jednolůžkové. Už nás byla malá skupinka a jelikož se blížil čas společné večeře, odebrali jsme se společně do prostorů kláštera, kde v přenádherném sále sestřičky připravovaly výborná jídla. Po večeři jsme měli s místním farářem Stanislavem Přibylem zahájení naší duchovní obnovy. P. Stanislav si ihned získal naše sympatie slovy:

"Tak Vás u nás vítám, vy jste na exerciciích poprvé a já poprvé exercicie vedu, takže jsme si fifty fifty. Ihned z nás opadly obavy a navodila se přátelská atmosféra. Oznámil nám, jaký účel by měly exercicie splňovat, jaký bude denní program a především máme přestat štěbetat a začít držet téměř bobříka mlčení. Nastala noční hodina a my jsme se odebrali do svých pokojíků.

Další průběh dní již nemusím popisovat, protože kdo nepoznal to krásno na duši, to zklidnění tolik zaneprázdněného ducha komercí, tu otevřenou náruč Panny Marie a nesmírnou lásku ,kterou aniž ji vnímáme, nám každým dnem nabízí Ježíš, pro toho určitě neplatí nadpis tohoto článku.

V pátek jsme všichni téměř se slzami v očích opouštěli místo klidu, pokoje a míru s touhou navrácení. S naším exercičním průvodcem jsme se rozloučili skromňoučkým dárkem, neadekvátním duchovním darům, které jsme obdrželi, ale určitě ten dar za nás má uložen v bezpečných rukou naší Maminky.

Nakonec se omlouvám za možné chyby či špatně sestavené věty, ale věřte, tento článek je mým prvním v životě, krom slohových prací na základní a střední škole, a jestli to splnilo mé očekávání? To bych asi ještě dlouho říkala: "Člověk je jednou nahoře, jednou dole."

Irena

POUTNÍKŮM NA CESTU

V úvodu si stručně připomeňme vysvětlující komentář kardinála Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry, o soukromých zjeveních, který vydal v souvislosti se zveřejněním tzv. třetího fatimského zjevení.

"Učení církve rozlišuje zjevení veřejné a soukromé. Veřejným se dává Bůh postupně poznat všemu lidstvu až do okamžiku, kdy se sám stává člověkem, čímž je toto zjevení dovršeno. Naproti tomu soukromá zjevení tu nejsou, aby Kristovo zjevení znovu "zdokonalovala", nýbrž aby v určité době napomáhala jeho hlubšímu zakoušení. Soukromá zjevení často vyvěrají z lidové zbožnosti. Jejich teologickou kategorii určil apoštol Pavel: "Plamen ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte."

Prorocký dar neznamená předvídání budoucnosti, ale výklad Božího slova pro současnost, interpretaci "znamení času". Oznamuje-li takové proroctví i předzvěst budoucího, je to druhotné. U lurdských či fatimských vizí nešlo o smyslové vnímání, ani o nenázorné duchovní zření, známé z vyšších stupňů mystiky, nýbrž o vniterné vnímání (visio imaginativum). Snad proto se stávají příjemci těchto zjevení děti, jejichž vnímavost ještě není tolik formována reálnou zkušeností tohoto světa, a je proto otevřenější... Jejich vize jsou zhuštěnými složeninami podnětů shůry a jejich předem daných dispozic. Řeč těchto zjevení je obrazná, symbolická, celostní, proto není na místě pokoušet se o "překlad" jednotlivých detailů. Důležité je zření jako celek." (Zkráceno)

Abychom porozuměli Ježíšově matce a jejímu přínosu k dílu spásy (a i jejím sdělením), nemáme se nechat vést jen náklonností k ní, ale především světlem Ducha svatého a zachovávat v učení o Marii a jejím uctívání míru a vyváženost bez přehánění nebo nedocenění. Soukromá zjevení jsou nejčastěji mariánská a jejich obsah není neomylný a ani není požadována jejich všeobecná znalost a všeobecný souhlas. Každý zná např. Lurdy, Fatimu nebo La Salettu, jejichž poselství přijala církev (jak řekl papež v roce 1983 při návštěvě Fatimy)... "především proto, že to poselství obsahuje pravdu a výzvu, jejímž základem je pravda a výzva samotného evengelia."

Na řadě příkladů se totiž ukazuje, že i zjevení prokazatelně pravá často adresovaná osobám svatým mohou být zkreslena a špatně interpretována. Např. jak sv. Johanka z Arku, tak sv. Kateřina Sienská (učitelka církve), se v určitých bodech při interpretaci svých zjevení mýlily.

Proto když církev "uznává" určitá soukromá zjevení, nepožaduje na všech věřících nutný souhlas, pokud eventuální nesouhlas nevyplývá ze zloby nebo pohrdání. Uznaná soukromá zjevení totiž nejsou církví prohlášena za "jistá", ale pouze za pravděpodobná. Shodují se s evangeliem a jejich obsah prospívá duchovnímu životu.

(Podle T. Machula - Perpektivy, duben 1999)

Také je napováženou, že v posledních stoletích roste počet údajných zjevení téměř geometrickou řadou.

Z pramenů zpracovala JaN

Svatý týden
O. F. Babler

"Ó Synu drahý, Synu můj,
co na neděli úděl tvůj?"
"Já v neděli, v tom slavném ránu,
ke spáse lidstva z mrtvých vstanu."