Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | P. Karel | Zpravodaj

Vánoce (č. 32)

- Úvodník
- Putujeme k Pražskému Jezulátku
- Tváře naší farnosti - P. Marian
- Osobnosti kolem nás


VELKORYSOST

je ctnost typicky božská, která mnohým lidem chybí. Snad se vám zdá divné, proč v předvečer Vánoc píšu o této ctnosti, která s Vánocemi nijak nesouvisí. Co mne vedlo k tomu, abych se zmiňoval o této ctnosti?
Jsme v očekávání velkého zlomu křesťanského letopočtu. Končí 20. století, ale také 2. tisíciletí (rozumí se po narození Ježíše Krista). Víme však velmi dobře, že toto datum je pouze symbolické, protože podle historiků bychom správně měli psát už 2006 nebo 2007 po Kristu. - A právě v tomto bodě si uvědomuji Boží velkorysost.
My, lidé jsme si čas rozdělili na tisíciletí, staletí, roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny a to nás svazuje. Neustále něco počítáme, měříme, vážíme. Stali jsme se obětí počítačů a čísel. Avšak Bůh je velkorysý. Ten nepočítá - ON je nad tím vším povznesen neboť JEMU patří všechno - i náš čas, a ON nás má rád stále stejně dokonale, ať už se píše jakýkoli letopočet, ať je jakýkoli den v týdnu, jakákoli chvíle dne.
Tak jako slunce svítí stále stejně silně (a nevadí mu ani mraky, ani zatmění měsícem), tak podobně Bohu nic nepřekáží v jeho lásce k nám, ani naše provinění, naše hříchy.
Pokusme se každý z nás trochu napodobit tuto Boží velkorysost a potom se jistě budeme mít navzájem více rádi. Snad se nám to podaří nejen o Vánocích, ale i v ostatní všední dny příštího roku.
A to je moje vánoční přání jednomu každému z vás, abyste byli velkorysí a měli se navzájem více rádi.

P. Marian OSB

 

PUTUJEME K PRAŽSKÉMU JEZULÁTKU

Je to až neuvěřitelné, že Karmelitská ulice, která vede od Malostranského náměstí na Újezd, neztratila po roce 1948 své jméno a zůstala po celých čtyřicet let nepřejmenována. Snad to bylo kvůli zahraničním turistům, kteří se při návštěvě Prahy ptali na Karmelitskou ulici, protože věděli, že zde stojí kostel Panny Marie Vítězné s oltářem Pražského Jezulátka.

Jako zvláštnost jsou před sídlem Pražského Jezulátka vysazovány růžové kaštany - to až budeme na jaře svou návštěvu opakovat. Tentokrát si - dříve než do kostela vejdeme - povšimneme jiné zajímavosti. Na zdi kláštera vlevo je zasazena bronzová deska na paměť všech dětí, které zahynuly ve druhé světové válce. Byla tam umístěna v roce 1946 z podnětu tehdejšího pražského arcibiskupa Josefa Berana.

Jezulátko, které se na nás usmívá z oltáře v pravé části kostela, bývá oblékáno do šatiček přizpůsobených liturgické barvě závazné pro dané období. Dostalo se k nám zdaleka. Jezulátko přivezla do Čech španělská šlechtična Maria Maximiliána de Lara, která se v roce 1555 provdala za českého velmože Vratislava z Pernštejna. Voskovou sošku obdržela před svým odjezdem ze Španělska jako dárek na památku - někteří kronikáři tvrdí, že od vlastní matky, jiní že od samotné Terezie z Avily.

Z manželství Vratislava a Maximiliány se narodili dva synové a jedenáct dcer. Sošku darovala zbožná matka dceři Polyxeně, která se v roce 1587 vdávala za Viléma z Rožmberka. Ježíšek byl Polyxeně útěchou v těžkých dobách jejího života, v letech vdovství po krátkém prvním manželství, i v bouřlivých časech, které česká společnost prožívala před i po osudném roce 1620. To už byla Polyxena podruhé vdána a sice za českého kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic.

Po jeho smrti darovala paní Polyxena svůj "nejdražší poklad", jak Jezulátko nazývala, malostranským karmelitánům, aby mohlo být veřejně uctíváno. Ale už v roce 1631 uprchli bratři z Prahy před obležením. Kostel byl vypleněn a Jezulátko s ulomenýma ručkama pohozeno mezi staré věci v koutě oratoře.

Praha přečkala útrapy saského vpádu i morové rány, karmelitáni se vrátili do kláštera. O svatodušních svátcích roku 1637 přišel z Lucemburska do Čech bratr Cyril od Matky Boží. Prožil v pražském klášteře svůj noviciát a dobře se pamatoval na vzácný dar paní Polyxeny. Všechen svůj volný čas věnoval pátrání po milostné sošce, až se mu konečně podařilo Jezulátko najít. Nemenší úsilí pak věnoval hledání dobrodinců, kteří umožnili opravu sošky a zhotovení nových ruček.

Upřímnou ctitelkou malého Ježíška se stala zakladatelka prvního kláštera bosých karmelitek u nás ctihodná Marie Elekta, která se stala 20. 6. 1660 v Karmelu svatého Josefa převorkou. Díky karmelitánskému řádu se sláva a věhlas Pražského Jezulátka rozšířily po celém světě.

V roce 1749 vydal tehdejší převor malostranských karmelitánů otec Emerich od sv. Štěpána knížku o Pražském Jezulátku. Spisek měl, jak bylo tehdy zvykem, dlouhý název: "Pražské Veliké a Malé, to jest výtah příběhů ve svých přepodivných milostech Velikého, ve svém z vosku vytvořeném svatém obrazu ale Malého, Jezulátka. Knížka, vydaná u Františka Karla Hladkého v Praze, vyšla během několika let i německy a italsky a znamenitě přispěla k věhlasu Jezulátka, kláštera i kostela Panny Marie Vítězné a v nemalé míře i samotné Prahy. Díky dobrodincům mohl být v roce 1776 pořízen nový oltář, který vídáme dodnes.

Naše vlast prožívala doby radostné i trpké, ale Jezulátko své pražské sídlo už nikdy neopustilo. Snad nejlépe uzavřeme tiché zastavení před soškou nejvzácnějšího občánka města verši, které historik Antonín Novotný napsal v tísni a úzkostech druhé světové války:

Ježíšku roztomilý!
Pražánku velký!
Kráso království českého,
zbav nás všeho zlého!
Ó Jezulátko spanilé,
zastaň se vlasti nám milé,
dej lidu svého požehnání
v tomto nuzném putování:
mor, hlad, válku odvrať od nás,
dobrým skončením potěš nás!

R. Kouřímová

 

TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI - P. Marian

V tomto čísle farního zpravodaje Vzkříšení otvíráme novou rubriku o osobnostech kolem nás. Prvním hostem je P. Marian, jehož jsme se zeptali na následující otázky:

Jak dlouho již sloužíte ve strašnické farnosti?
Ve strašnické farnosti sloužím již 36 let. Poprvé jsem měl mši svatou v bývalé kapli (dnešní farní sál) 1. prosince 1963 na 1. adventní neděli a byla to 1. mše té neděle - ráno v 7 hodin.

Kolik lidí za tu dobu "prošlo Vašima rukama"?
To ví jen Pán.

Co se za tu dobu zde s Vaším přispěním změnilo?
V roce 1966 jsme udělali rekonstrukci bývalé kaple v duchu liturgické reformy 2. vatikánského koncilu. Ve farní budově byla rekonstrukce vodovodu, instalace plynového topení, pořízení a umístění dvou nových zvonů (Marie 280 kg a Václav 230 kg) ve zvonici, pořízení nových vstupních bran, atd. Mnohé změny, které jsme dělali pro zkrášlení a vylepšení bývalé kaple (varhany, lavice, zpovědnice, vchodová vrata a pod.) vzaly za své stavbou nového kostela. Např. stavba garáže a její zbourání.

Čeho si nejvíce ceníte?
S ostatními farníky samozřejmě stavby nového chrámu s celým areálem.

Přišla i zklamání či neúspěchy?
Kdykoli se cokoli podniká, ať už v oblasti duchovní či hmotné, neúspěchy a zklamání jsou nutným doprovodným faktorem.

Je naše farnost pro Vás ještě výzvou, inspirací? V čem?
Tak jako otec rodiny nikdy neztrácí zájem o svou rodinu a i na smrtelné posteli myslí na každého jejího člena, tak podobně duchovní správce farnosti má neustále zájem na tom, aby v jeho farnosti vše dobře klapalo, stále má na zřeteli její duchovní i hmotnou prosperitu. Proto i pro mne je tato farnost stálou výzvou a inspirací ve všem, co se jí týká.

Vzpomeňte na své začátky - líbilo se Vám ve Strašnicích?
Narodil jsem se v Praze na Malé Straně, kde jsem prožil své dětství a mládí. Potom jsem byl 5 studijních let v Litoměřicích v semináři, ale doma jsem byl samozřejmě na Malé Straně. Příchod do Strašnic po půlročním vysvěcení na kněze byl pro mne radikální změnou prostředí, kterou jsem přijímal jako každý, kdo se přestěhuje do nového domova. Avšak velmi rychle jsem si zvykl a oblíbil bývalou farní kapli, kde to na mne dýchalo "rodinným prostředím". Zde ve Strašnicích jsem velmi hluboko zapustil kořeny, takže jsem se přestal cítit Malostraňákem a jsem nyní Strašničák.

A dnes? Co se Vám líbí a k čemu máte výhrady?
Naučil jsem se přijímat všechno tak, jak to je a přicházívá pokud jde o to nejbližší prostředí, snažím se ho podle svých možností vylepšovat.

Práce kněze byla asi vždy více než na osm a půl hodin úvazku. Máte čas na odpočinek a jak jej trávíte?
Správce farnosti si nikdy nemůže napsat na své dveře - "dnes je zavírací den" a pod. Musí být stále k dispozici. Je pravda, že nyní, když jsme tu dva, mám v pondělí jakoby volno, ovšem většinou to bývá naopak velmi nabitý den. Někdy (když bylo hezké počasí) jsem na pár hodin odpoledne zmizel do přírody, ale těch dní během roku není mnoho.

Jaké máte/měl jste koníčky?
Jako kluk jsem sbíral poštovní známky. Byl to opravdu koníček a lpěl jsem na nich (na těch známkách). Když jsem se stal knězem, pochopil jsem, že jsem zde pro druhé a zbavil jsem se naráz celé sbírky známek. V té chvíli jsem cítil, jak jsem se osvobodil a bylo mi dobře. Kněz by neměl mít nikdy žádné koníčky, aby byl svobodný pro službu, ke které je povolán. Od mládí jsem rád "fušoval" do elektro-instalace a vůbec co s tím souviselo. Vždycky jsem měl radost, když jsem sekal "šlicy" pro nové vedení a pak je sádroval, vyměňoval zásuvky a vypínače, a když mi to potom svítilo. To ovšem nepovažuji za koníčka, to je radostné uvolnění od běžné služby. Jinak jsem rád dělal a dělám i jinou manuální práci - třeba lakování, malování, zedničení atp. I svého "Michala" - trabanta si rád opravuji. Do čeho jsem se však "nehrnul", bylo vaření a práce na zahrádce. To jsem přenechával "odborníkům", třebaže si také umím sem tam něco uvařit.

Vaše láska k hudbě je všeobecně známá. Co nejraději zpíváte a jakou hudbu si rád poslechnete?
Jako kluk jsem měl rád dechovku. V pubertě jsem se zamiloval do hudby Jaroslava Ježka, a V+W. Později mne zaujala hudba operetní (bratr byl ve Státním divadle Karlín, kde se hrály operety, které jsem navštěvoval). Klasické hudbě jsem přišel na chuť až koncem seminárních let díky "divadlu hudby", které v semináři pořádal jeden z bohoslovců. Nyní mám nejraději hudbu symfonickou (Beethovena, Dvořáka, Haydna, Mozarta atd.) Líbí se mi i křesťanské songy a rytmické písně; zpívám rád všechno.

Jak si udržujete optimismus a smysl pro humor?
Jako dítě jsem byl velice melancholický. To mi trvalo až do poloviny druhého ročníku semináře. Často jsem brečel sám nad sebou - všechno se mne dotklo. Stačil pohled, gesto, poznámka druhých, a už to "jelo". Tenkrát ve druhém ročníku jsem si řekl: "Tak dost a ani jedna slza", a to mne zachránilo, jinak bych tu dnes mezi vámi nebyl. Byl jsem v tomto směru k sobě tak tvrdý, že jsem ani při pohřbu svého otce nezaplakal, třebaže jsem v srdci cítil bolest. Ještě dlouho během kněžských let mi trvalo přijmout porážku a neúspěch. Býval jsem z toho smutný a zádumčivý. Postupem doby mne Pán naučil znovu začínat a vše trpělivě přijímat a snášeti a dělat si sám ze sebe legraci. To je nejlepší lék na zádumčivost. Člověk nesmí z neúspěchu a prohry dělat "tragedii vodníkovou". Vždycky říkám: "a jede se dál". Je třeba umět se přijmout takovým, jaký jsem a uvědomit si, že člověk byl, je a bude vždy nehotový a nedokonalý.

Čím byste byl, kdybyste se měl znovu rozhodovat o svém povolání?
Opět bych se stal knězem, pokud by mne Pán povolal, protože povolání ke kněžství si člověk nedává sám. A já jsem cítil, že Pán si to přeje. Šel jsem na kněžství proto, abych vyplnil Boží vůli, třebaže jsem měl někdy chuť jím nebýt (bál jsem se zodpovědnosti a především kázání a vyučování dětí náboženství).

Jaké je Vaše krédo?
Mým krédem je - snažit se vždy vyplnit to, co Bůh si ode mne přeje - Boží vůli, protože ON to se mnou myslí nejlépe; za druhé - prosit celý život o milost setrvání v dobrém až do konce, neboť na dobrém konci závisí celá věčnost a za třetí - přiznat si, že to nejcennější na tomto světě není ani zdraví ani úspěchy a obliba u lidí, tím méně bohatství a majetek, ale víra v Boha a čisté svědomí. Když toto člověk má, vše ostatní může postrádat.

Za rozhovor děkuje Helena B.

 

A co se vybaví nám farníkům v souvislosti s naším duchovním otcem? Mnozí máme nevšední zážitky a vzpomínky s ním spojené, které tak doplňují mozaiku portrétu P. Mariana. Zde je několik z nich:

- Všichni máme v čerstvé paměti zásluhy P. Mariana na uskutečnění stavby našeho kostela. Chtěla bych však připomenout jiné jeho dílo, které je s tímto srovnatelné. Bylo to ještě za hluboké totality, kdy P. Marian začal, bez ohledu na riziko, které podstupuje, vyučovat náboženství a připravovat naše děti ke svátostem. Výuka se dětem líbila, na náboženství chodily rády. I my, rodiče, jsme byli mile překvapeni přístupem patera k dětem. Za tento odvážný a prospěšný čin, Vám Otče, patří náš dík.

- Pater M. se mnou prožíval všechny důležité momenty mého života. V době mého dospívání - období totality - se nebál s námi mladými pravidelně scházet i jezdit na výlety, hrál s námi volleyball, vyprávěl nám vtipy, ale i citlivě formoval naše svědomí. Stál vedle mne při radostných událostech - svatba, křtiny dětí, první svaté přijímání - ale prožíval se mnou i těžké chvíle - nemoc, úmrtí. Vždy dokáže citlivě ukázat na pravé hodnoty. Za vše díky.

 

Osobnosti kolem nás

aneb doposud nevyslovené otázky ....... i když tímto vzpomínkovým zamyšlením ....... vlastně už asi ano.

Osobnosti, které v běhu života potkáváme, nás jako lidi ovlivňují, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
......... Jedno z mých prvních bližších setkání s otcem Marianem bylo vskutku "exotické", když jsem byl požádán o pomoc při nekonečných dohadováních se stavební firmou, která stavěla pro naši farnost nový kostel. Je to má profese. Přesto jsem byl vyveden z míry, ne však stavební firmou, ale zjištěním, že jsem potkal v životě člověka, který má v nefalšovaném občanském průkaze skutečně zapsána dvě křestní jména Jan Nepomuk. A tak si dodnes kladu otázku, jak toho otec Marian docílil? Je mi jasné, že se s úředníkem na Obvodní správě VB jistě nehádal. I když ten udivený pohled za přepážkou bych rád zažil.
......... Jednoho dne, kde se vzaly tu se vzaly, zkrátka nad kusem skály - novým oltářem visely k údivu všech a byly dva. Ano, je řeč o dvou velikých obrazech, které architekt doporučil a malíř namaloval. Na výtky otce Mariana, že se mu obrazy nelíbí a že je nad oltář nechce mu bylo vysvětleno, že to ještě není ono a že bude stejnými barvami pomalován také celý čerstvě osazený kamenný oltář. A další den také skutečně byl, asi z jedné poloviny co do četnosti barev, když otec Marian pronesl onu památnou větu: "Jestli si někdo myslí, že v tomto cirkusovém prostředí bude někdo sloužit mši svatou, tak že on to tedy rozhodně nebude!" Zde jsem měl příležitost udivené pohledy těch, kterým byla tato slova určena, zhlédnout. Nakonec po několika dnech nic neřešícího přešlapování vše zachránil stavbyvedoucí, když pochopil, že už by nemusel kostel dál dokončovat, a tak dal příkaz obrazy demontovat a objednal větší množství ředidla. A tak si kladu otázku, jaký osud asi stihnul tyto dva nepochopené obrazy, které by se dle mého subjektivního názoru nejlépe hodily k oslavě prvního letu člověka do vesmíru?
......... Konec stavby našeho nového chrámu byl silně poznamenán nedostatkem finančních prostředků. Vždyť k zaplacení závěrečné faktury z celkové částky 33 mil. Kč chybělo zaplatit sice posledních, ale přece ještě 5 mil. Kč. Pokladna byla prázdná, a tak se otec Marian rozhodl pro krajní řešení - požádat o pomoc Arcibiskupství pražské. A aby na to nebyl otec tak sám, jel jsem s ním na ohlášenou pracovní návštěvu k panu biskupovi Škarvadovi. Vše probíhalo hladce, až když jsme vstoupili do předpokoje tajemníka, dozvěděli jsme se, že pan biskup byl náhle odvolán na ministerstvo, takže musíme počkat. Asi po hodině čekání se sice pan biskup objevil, ale docela jiný, ne Škarvada ale Lobkowicz. Přivítal nás velice srdečně, ale my jsme již začínali tušit, že čekáme sice dobře, ale v úplně jiné kanceláři. Po chvíli se vše vysvětlilo a my jsme se odebrali již do správné kanceláře, kde pro změnu již na nás více jak hodinu čekal pan biskup Škarvada. A tak si kladu otázku, jaké myšlenky se asi honily otci Marianovi hlavou, než otevřel ty správné dveře s klikou? S odstupem času hodnotím celou stavbu kostela jako nefalšovaný zázrak. Vybrat od nás obyčejných lidí a dobrovolných dárců do kasičky v kostele za čtyři roky 5 mil. korun na vrácení půjčky - na to musí už musí být Osobnost s velkým O.

Milan

Pokud se i Vy chcete podělit s ostatními o Vaše zkušenosti, rádi uveřejníme Vaše příspěvky, které můžete předat ve farní knihovně nebo vhodit do schránky ANKETA v předsíni kostela. Rovněž uvítáme Vaše další náměty na osobnosti pro tuto rubriku. Zároveň se omlouváme všem, jejichž předané příspěvky jsme z důvodu omezeného rozsahu zpravodaje nemohli zařadit již v tomto čísle. Rádi tak však učiníme v čísle následujícím.

Twitter Facebook YouTube RSS