Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | P. Karel | Zpravodaj

Advent (č. 43)

- Úvodník
- Český advent - báseň Rudolfa Medka
- Zprávy z farnosti
- Budeme mít pouť
- Společenský večer
- Čísla naší farnosti
- Tajemství mše svaté
- Nedělního večera - modlitba kněze
- Podobnost čistě náhodná?
- Dokonalá svoboda
- Adventní zamyšlení: Ještě včera
- Dříve neslušné už dnes nevadí?
- Rolandovy rohy
- K zamyšlení


PROSINEC

je poslední měsíc kalendářního roku, ale zároveň je prvním měsícem v roce liturgickém. V prosinci je nejvíce tmy a nejméně slunečního svitu, protože jsou nejdelší noci z celého roku, a přesto máme prosinec rádi, neboť je nabit přípravou na nejkrásnější svátky roku - Vánoce, které máme všichni tolik rádi (až na několik škarohlídů). Prosinec je tedy měsícem protikladů…
Už jste někdy uvažovali o tom, proč se prosinec takto jmenuje? Nejsem filologem, ale domnívám se, že prosinec je od slovesa prositi. Naši předkové byli zřejmě inspirováni adventem - dobou liturgického očekávání na příchod Mesiáše - kdy se v rorátních a adventních písních často opakuje prosba, aby Mesiáš přišel: "Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte Spravedlivého, otevři se země a vydej Spasitele…" a protože se v adventu stále prosí, tak tedy prosinec.
Když už jsme vstoupili do prosince, tak i my prosme Pána za všechno potřebné pro náš život pozemský i věčný. Především prosme za odpuštění našich provinění, za dar lásky, abychom se měli navzájem upřímně rádi, za sílu smířit se a odpustit si, a hlavně prosme za milost setrvání v dobrém až do konce, neboť na tom závisí naše věčnost.
K těmto prosbám je však nutné připojit i poděkování. Nenechávejme svůj dík až na konec prosince, na poslední den kalendářního roku, ale už nyní každodenně děkujme za všechny milosti a dary Boží. Ať není prosinec jen a jen "prosincem", měsícem proseb, ale také "děkovcem", měsícem upřímných díků.
A aby nezůstalo pouze u zbožného povídání, proto vás všechny prosím za odpuštění všeho, čím jsem vám způsobil bolest, zklamání, křivdu; kdy jsem byl příčinou vašich slz a zármutků, a zároveň vám děkuji za modlitby a vaši stálou přízeň.

P. Marian OSB

 

ČESKÝ ADVENT
Rudolf Medek

I chodil anděl Boží
v ten dlouhý, truchlý Advent
po Čechách.

Na varhany mu větry hrály,
dveře se před ním samy otvíraly
a provázely ho neviditelné kůry:
"Rosu dejte, nebesa, shůry."

A mluvil anděl Boží,
kde vešel v dům:
Buď statečný a věř!

A dětem zahořely tváře
radostí z nebeské té záře
a matkám i otcům padala z prsou tíha
Aleluja, aleluja.

Tak žehnal anděl Boží
a sílil mdlé: Buď statečný a věř!
Před osudem a před věčností
jest víra a statečnost největší ctností.

Všem, kdo pevně věří,
vždycky se v dálce spásné jitro šeří.

 

ZPRÁVY Z FARNOSTI

- Divadlo Miriam uvede dne 20.12. premiéru hry Jeden den, jedna noc.

- Vánoční besídka pro děti bude v neděli 23.12. v 15 hodin, jako vždy, ve farním sále. Těšíme se na vaši účast.

- Prosím, abyste si přišli do knihovny pro objednané knihy a kalendáře.

- Poslední termín pro objednání knih do Vánoc je neděle 9. prosince.

- Dobré skutky našich farníků
Jakékoliv knoflíky můžete přinést do farní knihovny nebo je dát do krabice na skříňku za dveře do fary. Prostřednictvím Společnosti svatého Vincence z Pauly je pošleme misii do Indie.
Obdobně odesíláme i použité známky.

 

BUDEME MÍT POUŤ

Svátek Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, se slaví 8. prosince a více než kterýkoliv jiný svátek urychlil a předběhl věroučný vývoj, který byl velice pomalý. Koncem 6. století se na Východě slavil svátek Narození Panny Marie a v 7. století zde vznikl svátek Mariina Početí. Na Západě se svátek Početí objevuje před rokem 1060 v Anglii, kam jej přinesl asi některý východní mnich. Po Normanském záboru Anglie byl svátek oživen a přenesen do Evropy, kde se již v tomtéž století začal slavit jako svátek Neposkvrněného Početí. Svatý Bernard v slavném dopise lyonským kanovníkům vystupuje proti zavedení svátku v Lyonu. Jako mnoho tehdejších teologů se i Bernard domníval, že prvotní hřích se přenáší žádostivostí, kterou podle něj nelze oddělit od pohlavního styku. Po dlouhých sporech, které trvaly několik století, Inocenc XII. schválil v celé církvi mši, oficium a oktáv svátku (1695) a Klement XI. jej povýšil na zasvěcený (1708). Čtyři roky po definování dogmatu Piem IX. r. 1854 se sama P. Maria představuje v Lurdech: "Jsem Neposkvrněné Početí".

Novéna ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie
Po devět po sobě jdoucích dnů se modlíme:

Přečistá Panno Maria, neposkvrněná Matko Boží,
ve spojení se všemi svatými v nebi a se spravedlivými na zemi
Ti dnes a s upřímnou láskou zasvěcuji své srdce.
Vroucně Tě prosím, přijmi můj výraz úcty, lásky a důvěry.
Přicházím k Tobě, Útočiště hříšníků, ve své úzkosti,
a z celého srdce Tě prosím, abys byla mou mocnou orodovnicí v nebi.
Přednes Bohu mou naléhavou prosbu a vypros mi vyslyšení.
Svěřuji se, svatá a neposkvrněná Matko Boží, zcela Tvé mateřské lásce.
Bdi nade mnou a ochraňuj mne nyní i vždycky.

Zdrávas Maria (třikrát). Sláva Otci (jednou).
Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!

Přeloženo z americké modlitební knihy "Queen of Apostles Prayerbook", kterou vydaly Paulínky v Bostonu roku 1991 (str.173-4).

 

SPOLEČENSKÝ VEČER

Ve středu 21. listopadu jsme prožili ve farním areálu hezký přátelský večer. Naše mládež v čele s Helenou a Pavlem připravila nápaditý program s názvem VODNÍ TŘÍŠŤ. Tři veselé filmové ukázky střídalo posezení ve "VODÁRNĚ" s bohatým pohoštěním a několika druhy "vod" včetně výborného vína.
Popovídali jsme si, a když se jeden z mála farníků, kteří tento večer nedali přednost fotbalu, ujal klavíru, jsme si i zazpívali.
Díky organizátorům a těšíme se na příští přátelské shledání.

 

ČÍSLA NAŠÍ FARNOSTI

V letošním roce 2001 přijalo v našem chrámě svátost křtu celkem 22 dětí. Pro informaci uvádíme jména dětí farníků, kteří se cítí patřit do našeho farního společenství:

Klára HOVORKOVÁ
Vojtěch SLABÝ
Jana SKOKOVÁ
David a Kristýna HOLUBOVI
Martin PILÁT
Kateřina PROCHÁZKOVÁ
Karolina HOCHMANOVÁ
Lukáš CENKER
Lucie STŘIHAVKOVÁ
Natalie RUBKOVÁ
7. 1.
18. 3.
19. 3.
20. 5.
20. 5.
9. 6.
24. 6.
22. 8.
2. 9.
21. 10.

Letos byly pouze tři svatby.

Pohřbů do země a rozloučení ke kremaci bylo 49. Pro informaci uvádíme jména známých zesnulých farníků:

pí. Heřma MAŘÍKOVÁ
pí. Hedvika JŮZOVÁ
pí. Alice PINKOVÁ
p. Josef SCHEJBAL
pí. Eva KOLÁŘOVÁ
pí. Anděla DOUTNÁČOVÁ
p. Stanislav FALTA
p. Dr. Ladislav MÁTL
pí. Květa URBANOVÁ
p. Štěpán VALENT
81 let
90 let
74 let
89 let
60 let
90 let
80 let
53 let
96 let
76 let

Vzhledem k tomu, že někteří farníci projevili zájem o informace, které se týkají výše nedělních sbírek, uvádíme následující přehled:

na nemocnici sester Boromejek
na Svatopetrský haléř
na Charitu (březen)
na Svatou zem
na Arcidiecézi
na bohoslovce (červen)
na církevní školství
na misie
na Charitu (listopad)
23 734,- Kč
35 057,- Kč
16 321,- Kč
12 807,- Kč
14 500,- Kč
11 790,- Kč
13 900,- Kč
23 393,- Kč
14 735,- Kč

 

TAJEMSTVÍ MŠE SVATÉ

Z knihy Reginalda Dacíka: Prameny duchovního života

(Pokračování z čísla 42)

V encyklice Mystici corporis vyjadřuje Pius XII. myšlenku našeho spojení s Ježíšem Kristem v okamžiku nejsvětější oběti a poukazuje na tuto skutečnost jako na bohatý pramen našeho nadpřirozeného posvěcení, když píše: "Bylo vůlí Krista Pána, aby se toto zázračné spojení mezi námi a naší božskou Hlavou zvláštním způsobem stalo pro věřící patrným eucharistickou obětí. V ní totiž zastupují kněží netoliko našeho Vykupitele, nýbrž také celé mystické tělo a jednotlivé věřící. V této oběti však také věřící Beránka bez poskvrny, přivolaného hlasem jednoho kněze na oltář, za společných modliteb, rukama téhož kněze, podávají Věčnému Otci jakožto milou oběť chvály a smíru za potřeby celé Církve. A jako božský Vykupitel, umíraje na kříži, obětoval věčnému Otci sám sebe jakožto Hlava veškerého lidstva, právě tak týž Ježíš Kristus v této oběti čisté obětuje nebeskému Otci nejen sebe samého jako Hlava Církve, nýbrž v sobě samém také své mystické údy, poněvadž je všechny, třebas by byly i slabé a nemocné, uzavírá láskyplně ve svém srdci."
Jsme jedno s Kristem od té chvíle, kdy jsme byli na křtu svatém přivtěleni k němu. Jsme jedno s ním i v okamžiku mše svaté. Jsme jedno s Kristem knězem, podávajícím nebeskému Otci oběť za veškeré lidstvo, a jsme jedno s Kristem obětním darem, který vykrvácel jednou na kříži a tajemně krvácí při každé oběti mše svaté, protože se tajemným způsobem stále obětuje a svou obětí pokračuje ve svém vykupitelském díle. Vzhledem k této tajemné jednotě všech věřících s Kristem nazval svatý Petr všechny křesťany královským kněžstvem (I. list II 9) a svatý Jan ve Zjevení vzdává chválu tomu, jenž nás učinil kněžími Bohu a Otci svému (I 6). A dále líčí apoštol Páně vidění starců, kteří zpívali před trůnem Beránkovým píseň novou, říkajíce: … učinil jsi je Bohu našemu královstvím a kněžími. (V 10.) Mluví o těch, jimž se dostalo milosti křtu, milosti Kristovy. Proto svatý Augustin poznamenává zcela právem, že se tato slova nevztahují pouze na kněze, kterým se dostalo zvláštního vyvolení a v kněžském posvěcení zvláštní účasti v Kristově kněžství, nýbrž patří všem věřícím, které nazýváme kněžími, protože jsou údy jediného kněze Ježíše Krista. A sv. papež Lev, když promlouvá k svému římskému stádci o výročí svého pontifikátu, praví podobně: Máte důvod oslavovati toto výročí, … protože královská a kněžská hodnost je nám všem společná … pomazání Duchem svatým nás posvětilo všechny na kněze. V celém těle Církve je ve skutečnosti jen jedno kněžství (totiž kněžství Kristovo), jehož tajemná milost, která se vylévá s větší hojností na vyšší údy (biskupy a kněze), nechybí ani údům nižším (ostatním věřícím).
Toto tak zvané obecné kněžství, o kterém je v těchto textech řeč, je třeba mít na mysli, když mluvíme o činné účasti v eucharistické oběti. Od té chvíle, kdy protestantismus popřel svátostné kněžství, které bylo potřeba zdůrazňovat, zapomínalo se pozvolna na slova svatého Petra a Jana, a to k největší škodě věřících. Odmyslíme-li si tuto myšlenku účasti všech v Kristově kněžství, dospějeme nutně tam, kam dospívá velká většina věřících, že totiž jsou na mši svaté, jsou přítomni mši svaté, pozorují její vnější obřady, a zatím co kněz přináší Bohu oběť Nového Zákona, věnují se všelijakým způsobům osobní, individuální zbožnosti, ale neobětují s Kristem, neúčastní se aktivně této oběti, neboť účastnit se jí mohou jen jako kněží, odění v novozákonní kněžství. A o tom ani často nevědí, jaké milosti se jim dostalo ve svátostném charakteru křestním a biřmovacím, že byli přivtěleni ke Kristu knězi, že se jim dostalo účasti v jeho svatém kněžství, a že proto musejí vystupovat v okamžiku mše svaté jako ti, kteří jsou přidruženi k němu obětníku a k němu obětnímu daru.
Jak musí mizet každý nezdravý individualismus, každá podoba sobectví ve světle činné účasti při eucharistické oběti! Jestliže je málo věřících, kteří chtějí takto rozumět mši svaté, pak především proto, že je málo těch, kdo se chtějí vzdát svého sobectví, svých osobních libůstek, svých soukromých způsobů zbožnosti. Liturgická účast na mši svaté je nejlepší školou, v níž se člověk zbavuje svého egoismu a učí se žít s Kristem a pro Krista, tedy s Církví a pro Církev.
Mše svatá jako oběť, kterou podáváme spolu s Kristem nebeskému Otci a při níž jsme také spolu s ním obětním darem, je bohatým pramenem našeho posvěcení. Z naší strany je nejdokonalejším úkonem ctnosti nábožnosti, která je největší ctností po ctnostech božských, neboť v každé mši svaté se vždy znovu dáváme Bohu, vždy znovu mu projevujeme svou poddanost, klaníme se mu a s obětí sebe samého přinášíme ochotu přijmout jeho svatou vůli, ať se nám projeví v jakékoli podobě. A tyto úkony mají tím větší cenu, že jsou konány v Kristu, s Kristem a skrze Krista. Není proto možno, aby nerostla duše každou účastí na mši svaté, jestliže se děje tato účast v duchu obětování s Ježíšem Kristem. Mimo to mše svatá je pramenem oněch milostí, které nám zasloužil Ježíš Kristus na kříži a z nichž vyvěrá celý náš duchovní život. A tak i s této strany je mše svatá mocným prostředkem našeho posvěcení, neboť si při ní vyprošujeme vše, čeho je nám třeba k duchovnímu pokroku.

 

NEDĚLNÍHO VEČERA - Modlitba kněze

Michel Quoist:

Z víry žijící křesťané mají vysoké nároky na své kněze. Mají pravdu, ale musí také vědět a uznat, že být knězem není lehké. On, který se v celé velkodušnosti svého mládí obětoval, zůstává přece jen člověkem, a každého dne ten člověk pokouší se v něm dovolávat se toho, čeho on se dobrovolně vzdal. Je to neustálý boj o to, aby zůstal vždy cele připraven pro Krista a pro bližní.

Kněz nepotřebuje poklony nebo dary, které ho přivádějí do rozpaků; potřebuje jen, aby křesťané, pro které tu je, mu skrze svou vzrůstající lásku ke svým bratřím dokazovali, že nedaroval svůj život nadarmo. A protože zůstává člověkem, bylo by vhodné nabídnout mu zdrženlivé gesto nesobeckého přátelství … nedělního večera, kdy je sám.

"Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidí!" (Mar 1, 17)

"Ne vy jste mne zvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek, a váš užitek aby zůstával." (Jan 15, 16).

"Zapomínaje na to, co je za mnou, usiluji o to, co je přede mnou. K cíli se ženu za odměnou nebeského povolání od Boha v Kristu Ježíši." (Filipanům 3, 13-14)

Pane, dnes večer jsem sám. V kostele ponenáhlu vše utichlo, lidé odešli, i já jsem šel domů, sám. Potkával jsem lidi, kteří se vraceli z procházky; šel jsem kolem kina, které vychrlilo svou dávku diváků, šel jsem podél teras kaváren, kde se procházkou unavení chodci pokoušeli ještě si prodloužit životní radost sváteční neděle.
Viděl jsem děti, které si hrály na chodníku, děti, Pane, děti druhých, které mně nikdy patřit nebudou. Pane, tu jsem, sám. Ticho mne tísní, samota mne kruší.
Pane, je mi 35 let, mám tělo, jako ti druzí, silné paže pro práci a srdce jakoby ušetřené pro lásku, ale vše jsem Ti daroval. Je pravda, že jsi to potřeboval, dal jsem Ti vše, ale je to tvrdé, Pane.
Je tvrdé darovat své vlastní tělo, mohlo by se dát jiným. Je tvrdé milovat celý svět a nikoho si nesmět podržet pro sebe. Je tvrdé stisknout ruku, aniž bych ji mohl trvale zadržet. Je tvrdé dát vzklíčit náklonnosti, ale jen proto, abych Ti ji mohl darovat. Je tvrdé nebýt pro sebe ničím, abych pro jiné mohl být vším. Je tvrdé být jako ostatní, mezi ostatními, a přece být jiným. Je tvrdé stále se jen dávat a nedbat, co za to dostanu. Je tvrdé jiným jít příkladem, aniž by někdy šel někdo přede mnou. Je tvrdé prožívati hříchy jiných, aniž bych se mohl zdráhat vzít je na sebe a nést je. Je tvrdé dovídat se tajemství, aniž bych je směl dále sdělit. Je tvrdé ty druhé stále strhávat s sebou, aniž bych sám, třeba jen na okamžik, mohl se dát unášet proudem.
Je tvrdé být sám, sám přede všemi, sám před světem, sám před utrpením, před smrtí, před hříchem.

Můj synu, nejsi sám,
jsem u tebe,
jsem ty.
Neboť já potřeboval lidství jako doplnění, aby pokračovalo moje vtělení a moje spasení. Od věčnosti jsem si tě vyvolil, potřebuji tě. Potřebuji tvé ruce, aby pokračovaly v mém žehnání. Potřebuji tvé rty, aby pokračovaly v mých slovech. Potřebuji tvé tělo, aby pokračovalo moje utrpení. Potřebuji tvé srdce, aby pokračovalo v mé lásce. Potřebuji tě, abys nesl dál mou spásu.
Zůstaň u mne můj synu.

Pane, jsem zde; tu je moje tělo, tu je moje srdce, tu je moje duše.
Dej, abych byl dost velký a mohl do sebe pojmout svět; dost silný, abych jej mohl unésti; dost čistý, abych jej objal, ale nechtěl jej podržet. Dej, abych byl místem setkání, ale jen místem průchodním, cestou, která nezadržuje, protože nic lidského nelze na ní sklízet, cestou, která vede jen k Tobě.
Pane, dnes večer, zatím co vše je naplněno mlčením, cítím v svém srdci jak zub samoty tam hlodá tak hořce, zatím co moje tělo hladoví po radosti, zatím co lidé drásají mou duši a já se cítím neschopen je uspokojit, zatím co na moje ramena doléhá tíha celého světa svým břemenem bídy a hříchu, dávám Ti znovu své ANO.
Nikoliv s hlasitým veselím, nýbrž s rozmyslem, s jasným vědomím, s pokorou; zcela sám, Pane, před Tebou, v pokojném míru večera.

 

PODOBNOST ČISTĚ NÁHODNÁ?

Jeden anglický duchovní se humorně zamýšlí nad postavením kněze ve farnosti. "Setkáte-li se s podobným postojem ve svém okolí, ujišťujeme vás, že se jedná o podobnost čistě náhodnou…"

AŤ DĚLÁ CO DĚLÁ - JE TO ŠPATNĚ

Stane-li se, že káže o deset minut déle, říká se, že se rád poslouchá. Mluví-li při kázání trochu hlasitěji, říká se, že křičí. Mluví-li obvyklým způsobem, říká se, že mu není rozumět. Navštěvuje-li farníky, říká se, že se nedrží doma a že ho nikdy nenajdete v kanceláři. Nechodí-li na návštěvy, říká se, že je nafoukaný. Upozorní-li na hmotné potřeby farnosti, říká se, že jde po penězích. Věnuje-li každému ve zpovědnici dost času, říká se, že mu všechno dlouho trvá. Dává-li jen krátká naučení, říká se, že se nikomu pořádně nevěnuje. Je-li mladý, říká se, že ještě nemá dost zkušeností. Je-li starý, říká se, že by měl odejít do důchodu.

Zemře-li, říká se, že měl ještě počkat, vždyť není nikoho, kdo by nastoupil na jeho místo.

 

DOKONALÁ SVOBODA

Ziescheová, Marie Calasanz
Portál 1991 (ve farní knihovně pod sign. B 629)

Autorka, řádová sestra mariánské kongregace, píše historické romány např. o kardinálu Montinim, pozdějším papeži Pavlu VI., o opatu Bernovi z Reichenau u Bodamského jezera. Z téhož kláštera čerpá příběh o Heřmanovi z Althausenu, mnichovi - knězi v Reichenau, mrzákovi stíhanému záchvaty, upoutanému na invalidní vozík, ale velikému duchem. Spisovatel, hudebník, vynálezce, učitel, překladatel z mnoha jazyků v období 1030-1052, snáší trpělivě své bolesti a je zcela poslušný a podrobený Bohu. Složil a zhudebnil modlitbu Zdrávas královno, (i když ve španělském klášteře v Roncesvalles připisují slova biskupovi Petru z Compostely z 2. poloviny 10. století).

Výňatek ze str. 179-180:

Heřman říká ošetřovateli Bertoldovi: "Příteli, nesmíme podléhat pokušení, že bychom chtěli Bohu předpisovat, jak daleko smí jít. Jestliže jsme vyslovili své ANO k obětování a jestliže jsme prohlásili, že jsme ochotni být chlebem v Jeho rukou, pak mu nesmíme klást žádné podmínky. Oddanost bez hranic je těžká, velmi těžká, Bertolde, ale Pán bere naši ochotu k oběti vážně. On přichází a pomáhá nám, abychom se stali obětním darem. Jestliže jsme jednou vážně prosili o trny, protože je trpící láska pokračováním a doplňováním díla vykoupení, pak nám trny dá. On je věrný a vyslyší naše nejhlubší modlitby."
Po chvíli mlčení řekl Heřman tiše: "Musíme jenom proniknout k určitému bodu v tajemství života, i v tajemství vlastního života. Ale v duši je jeden prostor nejvnitřnější milosti, v němž nám Bůh odpovídá, když necháváme jeho vůli na sobě pracovat. Kdo ještě k tomu chce být chlebem v jeho rukou, ten pocítí, jak Pán ten chléb láme; ale i při tom lámání zakusí, že Bůh ho neničí, ale čím dál víc ho přijímá do své lásky."

Příběh končí, když nastane po smrti papeže Lva IX. rozkol mezi západem a východem v církvi.

JaN

 

ADVENTNÍ ZAMYŠLENÍ: JEŠTĚ VČERA

Popelnice. Taková, jakých bývají na ulicích velkoměsta stovky. Tahle se však trochu lišila. Aniž byl vítr, nějak se pohybovala. A když se přiblížily lidské kroky, ozval se z ní štěkot. Majitel se zřejmě chtěl zbavit svého "miláčka". Víko však v mnoha případech nedoléhá - proto se neudusil a zoufale štěkal. Ptáme se: proč? Proč najednou připravil pán svému "čtyřnohému příteli" takový osud? Vždyť ten pes žije - čili ještě včera musel dostat jídlo a vodu a ještě včera šel důvěřivě s pánem na procházku. Ještě včera o něj pečovali - a dnes…
Ještě včera jsme milovali (čili potřebovali) své rodiče. Zestárli. Nemohou už vařit, prát, finančně pomáhat. Nejsou užiteční - naopak vyžadují péči. Co teď? Lidi do popelnic dát nemůžeme.
Ještě včera jsme milovali manželku nebo manžela. Dnes najednou je manžel nezajímavý, nemá před sebou kariéru - a manželka stárne a šediví. Samozřejmě - pro lidi nejsou popelnice. Je tady rozvodový soud, u kterého se budeme domáhat přesného rozdělení majetku - stoličkou počínaje a autem konče…
Ještě včera jsme věřili v Boha…
Anebo si to máme říkat obráceně? Že ještě dnes nás naše děti potřebují a mají rády? Že ještě dnes nás manželský partner vítá s úsměvem? Že ještě dnes nás zná a chce znát tolik přátel a známých? Dnes - ale možná zítra…
Pane, Tvoje láska k nám je též realitou ve vesmíru. A co jsme učinili, když stála v cestě našemu sobeckému JÁ???

 

DŘÍVE NESLUŠNÉ, UŽ DNES NEVADÍ?

Co je morální? Názor se mění, hlavně u mladých. Tak nazvala svůj článek redaktorka Holecová v MF Dnes 14. 4. letošního roku. Cituje v něm i P. Hermana, mluvčího ČBK: "Boží přikázání jsou věčná." Ale z průzkumu jakési společnosti vyplývá, že průměrná znalost v ČR se omezuje na dvě: nepokradeš, nesesmilníš. Při podrobnějším rozboru vypadá situace takto:

DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ
(podíl odpovědí v procentech)
Kolik lidí je zná Podle kolika lidí dnes přikázání platí Podle kolika lidí by se mělo dodržovat
V jednoho Boha věřiti budeš
Nevezmeš jména Božího nadarmo
Pomni, abys den sváteční světil
Cti otce svého i matku svou
Nezabiješ
Nesesmilníš
Nepokradeš
Nepromluvíš křivého svědectví
Nepožádáš manželky bližního svého
Aniž požádáš statku jeho
11,9
12,3
  6,5
17,7
39,0
55,8
70,0
10,6
18,7
  5,2
44,0
32,8
41,6
76,3
62,8
41,1
45,6
51,4
51,0
50,3
62,0
64,9
68,7
95,8
96,4
91,0
95,2
96,0
92,6
91,6

Ale co neznám, nemohu dodržovat. Takže si asi přejí, aby přikázání dodržovali ti ostatní a oni cítí, že by z toho měli užitek. Aspoň to.
Na dotaz, co jsou ochotni tolerovat, 60 - 79% odpovídá, že nevrátit nalezenou věc, neplatit poplatky institucím a daně státu, prostituci a téměř polovina braní úplatků. Důvody, proč se mají dodržovat morální příkazy se týkají úcty k sobě, dodržení tradice, dobré pověsti a jen 1,3% z dotázaných uvádí: "Tak to chce Bůh."
Sociologové varují, že česká společnost je stále tolerantnější k takovým projevům chování, které by se dříve považovaly za krajně nemravné. Na tomto trendu se podstatně podílíme i my, katolíci. Tak co s tím budeme dělat? Příklady táhnou, prázdné řeči odpuzují.

JaN

 

ROLANDOVY ROHY

SUSA: ULTREIA II.

V pražském svatovítském pokladu jsou uloženy dva rohy ze slonoviny. Vypráví se, že rohy patřily samotnému Rolandovi, přednímu z paladinů Karla Velikého. Objevil je Karel IV., neúnavný sběratel a vyvážil je zlatem, aby je dostal.
Rolandovy příběhy plní středověkou poezii francouzskou, španělskou i italskou. Známá je píseň o Rolandově posledním boji u Roncesvalles. Básně mají historický základ. Poslední boj se odehrával v Pyrenejích, kde vojsko táhlo v dlouhé, úzké řadě, Baskové vyrazili shora ze zálohy a zadní voj, kde byl i Roland, pobili do posledního muže.
Císařův písař a kronikář Einhard dokončil knihu "Vita Caroli" asi 15 let po Karlově smrti. V ní je i legenda o Rolandovi a loveckých rozích.
Roland jel jednou sám španělskou krajinou a uvažoval, kde by mohl zasáhnout proti Saracénům. Tu potkal vysíleného starce, posadil ho k sobě na koně a dovezl do nedalekého hradu. Ukázalo se, že je to pán toho hradu, který se vracel z kajícné pouti. Bez Rolandovy pomoci by byl domů nedošel. Když se zotavil, věnoval Rolandovi dva vzácné rohy. Poučil Rolanda, že s pomocí těch rohů může bez boje rozhodnout bitvu. Kdo zaslechne jejich hlas, bude jat takovou hrůzou, že upustí zbraň a ve zmatku uprchne. Roland prý v bitvě proti Saracénům jen jedinkrát přiložil roh k ústům, ozval se strašlivý zvuk, všichni prchali, přítel i nepřítel. Roland sám byl tak otřesen, že stěží udržel svého plašícího se koně, aby se nedal na útěk. Od té doby raději nechával rohy doma.
Jiná pověst neví nic o kouzelné moci rohů a říká, že roh se jmenoval Olifant - z latinského elephantus. Roland zadul na svůj roh u Roncesvalles, aby přivolal Karlovu pomoc, ale než se Karel s družinou v úzkém údolí otočil, byl Roland již mrtev a Baskové pryč.
I v Praze se prý rohy osvědčily. V době císaře Ferdinanda I. roku 1541 při velkém požáru Pražského hradu a Malé Strany, vzaly za své také všechny zvony. Císař přišel na myšlenku, že by dočasně mohly být nahrazeny Rolandovými rohy. Ale už první zadutí vyvolalo takový zmatek na hradě i ve městě, že se všichni ukrývali jakoby začínalo zemětřesení nebo konec světa. I vrabci na větvích prý leknutím zkameněli. Od té doby se rohů už nikdo neodvážil dotknout, natož aby je přiložil k ústům.

 

K ZAMYŠLENÍ

Věřící přistupují ke stolu Páně. U nás ve třech frontách. Řadí se ukázněně při vystoupení z lavic tak, aby si při návratu nepřekáželi, ale k čemu je postranní třetí fronta? Logicky by se do ní měli řadit lidé chodící o holi, maminky či tatínkové s dětmi v náručí, zkrátka ti, které bychom všude pustili napřed. Ale u nás? Zdravý člověk z pravé fronty klidně dovolí, aby ho před sebe pustil ochotný farník dvakrát starší nebo opírající se o hůl. Myslíte, že ti zdraví z pravé fronty tolik pospíchají z lásky k našemu Pánu nebo jenom nepřemýšlejí? Určitě to není zlý úmysl, přece by nepředbíhali u svatého přijímání jako někde ve frontě na autobus! Myslíte, že se polepšíme? Dejme si to jako jeden z adventních úkolů. A já se také, místo pozdvižení mysli k Bohu, nebudu rozhlížet kolem. Slibuji.

JaN

Twitter Facebook YouTube RSS