Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | Kronika | Zpravodaj

Říjen (č. 42)

- Úvodník
- Zprávy z farnosti
- Tváře naší farnosti - kaplan P. Daniel
- Kázání z neděle 23. září
- Kříž v našem kostele
- Blahoslavení tvůrci pokoje
- Opravdovost
- Jsme ti šťastní, bohatí, požehnaní, ale jsme i vděční?
- Zájezd sboru Cantus Amici do Itálie
- Děkujeme za kritiku
- Tajemství mše svaté


ŘÍJEN

je desátý měsíc roku a svým způsobem je protipólem května. Zatímco v květnu se prodlužuje den a krátí noc, v říjnu je tomu právě naopak. Květen "nabírá" teplo, naproti tomu říjen ho ztrácí. Květen je měsíc naděje, je plný radosti z rozpuku jara, je předzvěstí léta - říjen sebou přináší melancholii a smutek ze zániku, je předznamenáním zimy. Po lidské stránce je nám milejší květen než říjen. Pro nás, křesťany, však oba tyto měsíce mají svou duchovní hodnotu a náplň. Oba jsou věnovány Panně Marii - májovými a růžencovými pobožnostmi. Jistě není náhodné, že i současný "mariánský" papež Jan Pavel II. se v květnu (18.) narodil a v říjnu (16.) byl zvolen za papeže.
K čemu nás vede tato úvaha? Nám, křesťanům, by nemělo tolik záležet na tom, jaký je právě nyní měsíc roku anebo den v týdnu, ale na tom, do jaké míry se angažujeme pro Boží království; jak využíváme každé chvíle dne k Boží oslavě a ke službě bližním. Přitom je zapotřebí neustále si uvědomovat, že zde nejsme pro sebe samotné, ale pro druhé. Ať se nám to líbí nebo ne, každý z nás patří do společenství lidí, jemuž je zavázán vděčností za vše dobré, co od tohoto společenství dostává, a zároveň i službou tomuto společenství do té míry, pokud na to svými silami a schopnostmi stačí.
A tak i v říjnu prožívejme naplno své křesťanství plněním Boží vůle - pravidelnou účastí na bohoslužbách, modlitbou - především růžence, službou těm, kteří to potřebují, dobrotou a laskavostí vůči všem kolem nás atd., a potom nám bude zcela lhostejné, že je říjen a nikoli květen, neboť "…radost z Hospodina je naše síla" (Neh. 8,10).

P. Marian OSB

 

ZPRÁVY Z FARNOSTI

- 1. srpna 2001 nastoupil do naší farnosti duchovní službu nový pan kaplan - P. Daniel Bečaver. Srdečně ho vítáme.

- Na duben příštího roku se připravuje farní pouť na ostrov Reichenau a na poutní místa Francie. Podrobný program si můžete přečíst na obou nástěnkách v kostele.

- Od října startuje nová grafická podoba farních internetových stránek. Podařilo se nám odstranit mnoho technických nedostatků a zpřehlednit celý obsah prezentace. Své návrhy a připomínky můžete zasílat na webmaster@farnoststrasnice.cz, nebo je vhodit do schránky "Anketa" v předsíni kostela.

- Ke konci měsíce listopadu se uskuteční 11. společenský večer strašnické farnosti. Přesný termín bude znám v průběhu října. Všichni jste srdečně zváni.

- Koncem října nebo začátkem listopadu chceme znovu promítnout video "Pouť naší farnosti do Lurd a Fatimy". Termín oznámíme na nástěnce.

Nabídky dalších služeb pro naše farníky:

- Maminko předškolního dítěte, které špatně vyslovuje, poradíme vám, jak do roka vadu odstranit. S vadou řeči má pak dítě ve škole potíže.

- Poštovní známky můžete odevzdat v knihovně nebo v sakristii kostela, odevzdáme je pro misie hromadně.

- Zprostředkujeme odevzdání příspěvků na karlínský farní dům. Napište na lístek své jméno, adresu a věnovanou částku a s penězi dejte do obálky s označením "farní knihovna - pro Karlín" a vhoďte do schránky "Anketa" v předsíni kostela nebo odevzdejte osobně ve farní knihovně. Potvrzení z Karlína dostanete poštou. Služba již běží.

- V předstihu vám nabízíme obstarání knižních dárků na Vánoce a kalendářů na příští rok. Zapůjčili jsme z knihkupectví U svatého Vojtěcha v Dejvicích několik atraktivních titulů, které si můžete ve farní knihovně prohlédnout a objednat naším prostřednictvím. Zároveň budou k dispozici v knihovně i v předsíni kostela vydavatelské katalogy Karmelitánského naklad., takže si budete moci objednat jakýkoliv titul, uvedený v katalogu. Objednací lístky budou v předsíni kostela a v knihovně. Lístky můžete vhodit do schránky "Anketa".

- Prosíme všechny čtenáře farní knihovny, aby do konce října vrátili všechny knihy, které si vypůjčili před 1. 9. 2001. Provádíme inventuru. Děkujeme.

- Farní knihovna zahájila opět po prázdninách provoz s řadou nových knih. Za zprostředkování vašich nákupů dostaneme z knihkupectví slevu, které použijeme na nákup dražších novinek na knižním trhu. Dosud jsme odkázáni na dary.

 

TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI

Položili jsme našemu novému panu kaplanovi několik otázek, abyste se s ním mohli blíže seznámit.

Odkud pocházíte, kde jste chodil do školy a kde jste absolvoval studium v semináři?
Narodil jsem se v roce 1973 v Prešově, mládí (do 18 let) jsem prožil v městečku Lipany (kolem 5000 obyvatel, okres Sabinov) ve Východoslov. kraji. Tam jsem chodil do ZŠ i do gymnázia. Kněžský seminář jsem absolvoval ve Spišské Kapitule - 6 let: 1991-1997.

Kdy a kde jste měl svou primici?
Na svátek svatého Petra a Pavla v roce 1997 v Lipanech v kostele svatého Martina.

Vyrostl jste ve velké rodině, nebo jste snad jedináček?
Mám tři bratry a jednu sestru - já jsem nejstarší.

Chtěl jste být knězem už jako chlapec? Také jste ministroval?
Ano, ministroval jsem od školních let. Když mě Bůh volal poprvé, jako kluk jsem tuhle myšlenku dokonce odmítal. Jenomže On je trpělivý a počkal, než semínko kněžské služby ve mně vyroste samo: i když člověk spí, nebo se nedívá, ono stejně roste... Znenadání byl z toho strom... Je to Boží mystérium a nezasloužený dar.

Byli Vaši rodiče přísní nebo mírní?
Přísní na mne - ano, jestli taky na sebe, to neumím posoudit... Také já umím být přísný na sebe i na druhé. Někteří to už zkusili...

Máte nějakou zálibu - koníčka, kterou byste nám mohl prozradit?
Ž 131: "Hospodine, ... neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně." Zálibou kněze musí být jeho služba. Vše je podřízeno jí. Když Bůh dá a dožiji se důchodu, možná budu přemýšlet, které zálibě se budu věnovat.

Zpíváte rád? Jaká je Vaše oblíbená duchovní píseň?
Kromě ministrování jsem taky zpíval v chrámovém sboru. V semináři jsem chodil zpívat do "Scholy cantorum". Moje oblíbená je graduál z tvorby našeho sbormistra na úryvek z Písma: Jan 21,18-19: "Pán řekl Petrovi: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." Melodii Vám jednou pustím, je moc krásná. Dnes zpívám méně, protože vlivem chatrného zdraví a silných antibiotik se objevila alergie, takže mám problémy s dýchacími cestami a hlasivkami, někdy mě bolí. Proto se šetřím.

Za ochotu, s jakou odpověděl na otázky, P. Danielovi děkuji a přeji jemu i nám, aby se tu cítil jako doma.

JaN

 

Kázání z neděle 23. září

ISLÁM
znamená "odevzdání se Bohu" a ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim. Muhammada, zakladatele islámu, muslimové považují za prostředníka Božího poselství. Narodil se v Mekce asi v roce 570, zemřel v Medině 8. června 632. Byl sirotek. Čtyřicetiletý měl mystický zážitek na hoře Hirá, severně od Mekky. Zpočátku o tom vyprávěl pouze rodině a přátelům, pak obyvatelům Mekky. Jeho učení přijali však jen bezvýznamní lidé. Vysoce postavení občané se obávali, že by jeho učení o Bohu mohlo poškodit jejich obchody. Proto Muhammad prchnul do Mediny. Tam zorganizoval své stoupence jako vojsko. Prokázal velký vůdčí talent a diplomatickou obratnost. Jeho aktivity měly za následek sjednocení Arabů jako národa.
Islám vznikl v prostředí obchodních měst (Mekka). Toto učení je napsáno v Koránu. Korán muslimové považují za dokonalé zjevení přímo od Boha - je nenapadnutelný. Korán není jenom náboženskou knihou, ale také právním a sociálním řádem, který ovlivňuje každodenní život všech lidí. Pro muslima je proto mezi světským a náboženským řádem rovnítko. Poslušností a následováním tohoto řádu je muslim přiváděn k Bohu.
Důležitým prvkem učení islámu je poslední soud, při kterém Bůh bude posuzovat dobré a špatné skutky, a víru v něho. Odměna pro spravedlivé je nebe, ve kterém je zahrada Edenu, tam budou žít navěky. Ostatní budou pykat v pekle. Ježíše Krista islám považuje jenom za jednoho z proroků, stejně jako Muhammada, proto pohrdají křesťany, pro které je Ježíš Božím Synem. Zákazy: vepřové maso, krev a alkohol. Povinnosti: pětkrát denně modlitba v určenou dobu na kterémkoliv místě, jednou týdně (pátek) velká modlitba v mešitě (jenom muži) - na podlaze musí být koberec, jsou při ní obrácení směrem k Mekce; před modlitbou rituální umývání; dávat daně státu, pouť do Mekky jednou za život.
Dobyvačnost islámu vyplývá z toho, že před jeho vznikem původní obchodní města mezi sebou soupeřila o ekonomickou nadvládu. Sjednocením islámu se tato úderná síla projevila směrem ven vůči neislámským městům, protože uvnitř islámu je zapovězeno bojovat. Jejich podmaněním získávali ekonomický prospěch. Postupně ovládli Sýrii, Palestinu, Egypt, Irák a Persii (přes severní Afriku se dostali až do Španělska). Rozšíření islámu od Španělska přes Afriku, Arábii, Asii, Indonésii, do západní Číny a Malajsie přineslo dalekosáhlé a neomezené obchodní kontakty pro muslimské obchodníky.
Původní obyvatelstvo nebylo pronásledováno pokud platilo daně, které byly vzhledem na rozlehlost říše zdrojem nepředstavitelného zisku. Naplnění náboženství islámu se tak dostává do roviny ovládnutí světa, jak v náboženském, tak v ekonomickém a sociálním smyslu. Hlásá: je jenom jeden Bůh, jenom jedno náboženství, jenom jeden státní a obchodní systém, ostatní jsou špatné. Proto vidí v náboženstvích a ekonomice Evropy a Ameriky svého nepřítele.
Na závěr vám chci připomenout slova dnešního evangelia, která říkají jasně: "Nemůžete sloužit dvěma pánům." Kdo je mým Pánem? Tahle otázka a odpověď na ni hluboce zasahuje do života každého člověka dnešní doby. Pokud je to mamon, vidíme, že je člověk pro něj ochoten udělat cokoliv: začíná to nevinně a končí terorismem, vražděním, válkou, smrtí. Naším Pánem ať je Ježíš Kristus, který jediný dokázal přemoci smrt svým zmrtvýchvstáním a toto vítězství dává těm, kteří ho následují v LÁSCE.

P. D. Bečaver

 

KŘÍŽ V NAŠEM KOSTELE

Nový kříž jsme uvítali s velkou radostí a vděčností a líbí se všem, kdo náš kostel navštíví. Nevím, čím byl umělec inspirován pro své nezvyklé vyobrazení ukřižovaného Pána Ježíše, ale chci se s vámi podělit o zajímavý zážitek z četby.

Vloni byla svatořečena sestra Marie Faustyna Kowalská, propagátorka úcty k Božímu milosrdenství. Letos vyšel její deník, který psala na příkaz svého duchovního vůdce P. Michala Sopočka. (Deníček, Boží milosrdenství v mé duši.). Opisuji zápis ze dne 25. 8. 1937:

"Dnes k nám přijel P. Sopočko. Když sloužil mši sv., před pozdvihováním jsem viděla ukřižovaného Pána Ježíše, který odtrhával pravou ruku od kříže, a světlo, které vycházelo z rány, dopadalo na jeho rameno. Pochopila jsem, že Bůh mu dává sílu." (str. 473)

5. října 1938 sestra Faustyna zemřela ve věku 33 let. Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství působí nyní i v České republice, a to ve Dvoře Králové nad Labem.

Na závěr citát z deníku z roku 1938: "Když jsem se modlila za Polsko, uslyšela jsem tato slova: z Polska vyjde jiskra, která připraví svět na můj poslední příchod."

RuKa

 

BLAHOSLAVENÍ TVŮRCI POKOJE

Miliardy litrů špinavé vody nikdy nevytvoří čisté moře a miliardy srdcí ve válečném stavu nikdy nevytvoří lidstvo žijící v pokoji.

"Odkud jsou boje a sváry mezi vámi? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů?" (Jan 4, 1)

Pokoj nelze vést jako válku. K válce je třeba dlouhých příprav, je zapotřebí zformovat silná vojska, vymyslet plány, připravit strategie a zaútočit jako jeden muž. Běda tomu, kdo by chtěl bojovat dříve, sám, na vlastní pěst. Byl by odsouzen k jisté porážce. Pokoj se nastoluje přesně naopak. Nelze se omezit jen na shromáždění většího počtu lidí, kteří souhlasí s určitým programem či metodou uskutečnění míru, a po té jej začít společně realizovat. Do té doby propuknou desítky různic a vyrojí se spousta odlišných chápání původního programu, takže bude třeba začít znovu od začátku.

Ne, pokoj lze nastolit pouze na vlastní pěst, ihned, když činíme krok jako první, právě tam, kde jsme. Stejně jako ke zrození života stačí jen dva lidé, muž a žena, ale množství lidí diskutujících o životě nad mnoha knihami kolem stolu nezmůže nic, tak stačí dva lidé i ke zrození pokoje. Pokoj tedy přichází jinak než válka a jeho postup připomíná lavinu. Lavina strhává další a další masy sněhu, až pohltí vše. Ale jak začala? Hrstí sněhu, který se dal do pohybu na vrcholcích hor a strhával s sebou vše, s čím se setkal.

"Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími." (Mt 5, 9)

Jak se člověk stane tvůrcem pokoje? Velmi významným prostředkem je nešířit zlo, nebýt prostředníkem žalobce, toho, kdo rozsévá plevel, a nenést zlo dále. Pro zlá slova, nepřátelské soudy a kritiky máme být "konečnou stanicí". Ta je místem, v němž končí trasa dopravního prostředku. Máme být pro zlo jakýmsi vírem, který vše pohltí a přeruší tak jeho pouť. Být tvůrcem pokoje samozřejmě obnáší i to, že na sebe bereme iniciativy přinášející pokoj, že podporujeme spravedlnost. Ale nesmíme opomíjet první stránku věci, kterou máme před očima každý den.

Ukázkou toho, co v otázce pokoje zmůže jediný člověk, je sv. František z Assisi. Podle modlitby, která je mu přisuzována, prosil Pána: "Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje". A Bůh jej nástrojem, či lépe šiřitelem svého pokoje skutečně učinil. Kudy prošel, tam vzkvétal pokoj: od města k městu, od jedné městské čtvrti ke druhé, občanskými autoritami počínaje a náboženskými konče, dokonce i mezi lidmi a zbytkem stvořeného světa. Svým spolubratrům kladl na srdce: "Pokoj, který hlásáte ústy, chovejte v ještě větší míře také v srdci."

Raniero Cantalemessa: Zpěv Ducha, meditace na hymnus Veni Creator (str. 290 - 291) Karmelitánské naklad., Kostelní Vydří 2001

 

OPRAVDOVOST

Motto: Opravdovost nevzniká tím, že se sčítá relativní, ani věčné nevznikne tím, že se sčítá časové. Hodnota nevzniká tím, že se sčítají nehodnoty.

L. Evely

Půjdeme-li kolem základní školy a z otevřeného okna uslyšíme žáka, který při hodině matematiky dává špatné odpovědi, nesmíme si rázem myslet, že je v krizi násobilka nebo škola. Uslyšíme-li sousedova synka, coby žáka hudební školy, jak falešně hraje stupnice, nemůžeme prohlásit, že je v úpadku celé umění.

Ani poctivá věda, ani krásno se do krize či úpadku dostat nemohou. V těch může být buď zdravé uvažování počtáře, který chybně násobí čísla nebo prstoklad muzikanta, který sice tiskne klávesu relativně dobře, ale absolutně jinou.

Často slyším podobný názor, že v současné době je v krizi křesťanská víra. Není. V krizi je současný člověk, který si říká "věřící".

Kdo se neučí poctivě matiku, necvičí stupnice a nežije opravdově svoji víru, nemůže dosáhnout ničeho jiného než špatného výsledku. Proto jsou falešné melodie, chybné výpočty i pokřivená víra produktem lidské neopravdovosti a nepoctivosti.

Není ale celý lidský život ve své mnohotvárnosti a složitosti jednou velikou syntézou právě onoho umění, poznávání a duchovních hodnot?

Je bezesporu pravda, že vytvořit v životě cokoliv hodnotného - ať už v oblasti umění, vědy nebo náboženství - předpokládá nejen nezbytně nutné podmínky a schopnosti darované Boží milostí, ale také naši osobní poctivost.

K radosti lidské duše přispěje opravdovost v konání. Svatý Jakub dotvrzuje, jak velikou moc má opravdová modlitba spravedlivého, a apoštol Petr dodává, že opravdová láska i mnoho hříchů překryje.

Max Kašparů: O radostech lidské duše, Karmelitánské naklad., Kostelní Vydří 2001 (str. 74), farní knihovna sign. A 210

 

Jsme ti šťastní, bohatí, požehnaní, ale jsme i vděční?

Toto bylo součástí jednoho kázání. Informace pro ty, kteří nemají přístup k internetu, kde to "běhá".

Kdyby se celá populace planety Země smrskla na vesnici o 100 obyvatelích, kde by zůstal zachován poměr všech lidských odlišností, jak by potom tahle maličká různorodá vesnička vypadala?
Přesně to bylo předmětem zkoumání Philipa M. Hartera ze Stanfordské university. Zde jsou výsledky jeho výzkumu:
Ve vesnici by žilo:
55 Asiatů, 21 Evropanů, 14 obyvatel ze západní polokoule a 10 Afričanů,
52 žen a 48 mužů,
70 barevných a 30 bílých,
30 křesťanů a 70 jiného vyznání,
6 lidí by vlastnilo veškerý světový majetek,
80 by žilo v domě, který by neodpovídal standardu,
70 lidí by neumělo číst,
50 by trpělo podvýživou,
1 by byl na prahu smrti,
1 člověk by měl vysokoškolské vzdělání,
1 by vlastnil počítač.
Tak tedy: žijete-li v pěkném bytě, máte dost jídla a umíte číst, jste členem velmi úzké skupiny.
Nemusíte-li se obávat ponížení, zatčení, mučení nebo smrti, jste šťastnější než miliarda lidí.
Pokud máte jídlo v lednici, oblečení na sobě, střechu nad hlavou a kde spát, jste bohatší než 75 % lidí na této planetě.
Máte-li peníze v bance, ve své peněžence a střádáte si do kasičky, patříte mezi 8 % nejbohatších lidí světa.
Držíte-li hlavu zpříma s úsměvem na tváři a jste skutečně vděční, jste požehnáni, protože většina lidí má tu možnost a nedělá to.
Držíte-li něčí ruku, objímáte-li někoho, nebo se jen dotýkáte jeho ramene, jste požehnáni, protože umíte nabídnout léčivý dotek.
Pokud můžete číst tuto zprávu, jste požehnáni dvakrát, protože na vás někdo myslel a co víc, jste požehnanější než dvě miliardy lidí, kteří nedokáží vůbec číst. Spočítejte si svá požehnání a pošlete tuto zprávu dál, abyste připomněli ostatním, jak jsme požehnaní.

 

ZÁJEZD SBORU CANTUS AMICI DO ITÁLIE

Ve dnech 27. 4. až 1. 5. 2001 se členové pěveckého sboru Cantus Amici zúčastnili zájezdu do Itálie. Stalo se to na pozvání zástupců organizace "Křesťan a práce" (KAP) z města Cernusco u Milána v Itálii. Členové této organizace navštívili v prosinci roku 2000 Prahu a strašnickou farnost. Zazpívali při mši svaté v našem kostele a seznámili se se členy sboru Cantus Amici.

Naše cesta začala v pátek 27. 4. 2001 večer objednaným autobusem. Přejeli jsme Rakousko a v sobotu dopoledne jsme už byli v Padově, kde jsme si prohlédli střed města, baziliku sv. Justiny a katedrálu, ve které je hrob sv. Antonína Paduánského. Dále jsme pokračovali cestou do Cernusca, kam jsme dorazili v podvečer. Tam nás uvítali naši přátelé, kteří nás již očekávali. Pan Levati z hnutí KAP nám ukázal kostel, který je pouze o málo starší, než náš kostel ve Strašnicích. V přilehlé místnosti u kostela pro nás bylo připraveno malé občerstvení a vzápětí jsme měli v kostele první zkoušku na nedělní zpívání při mši svaté. Po zkoušce jsme se seznámili s našimi hostitelskými rodinami, které si nás většinou po dvojicích rozdělily. Byli jsme hezky přijati.

Další den ráno v neděli jsme se zúčastnili mše svaté v místním kostele Madony del Divin Pianto a pod řízením našeho sbormistra pana Václava Dobrodínského zazpívali několik skladeb. Byli jsme překvapeni některými drobnými změnami v liturgii oproti našemu mešnímu řádu. Dodatečně jsme se dozvěděli, že v oblasti milánské arcidiecéze se mše svatá slaví podle ambroziánského ritu, který má své kořeny v době sv. Ambrože ve 4. století po Kristu.

Po obědě v rodinách jsme navštívili obrazárnu di Brera v Milánu s velkým množstvím obrazů italských a světových mistrů. Potom jsme si ještě prohlédli středověký hrad Castello Sforzesco.

Večer jsme vystoupili na hudebním večeru uspořádaném ve velkém sále místní školy. V programu vystoupily i dva místní sbory Citta di Cernusco a farnosti Divin Pianto. Sál byl plný. Všechny sbory zpívaly pěkně a dostalo se jim zasloužených ovací. Náš sbor přednesl díla českých skladatelů od renesance až do současnosti. V rámci našeho vystoupení zazněly i skladby pro sólovou flétnu a varhany.

Následující den jsme měli celodenní prohlídku Milána, kde jsme shlédli milánský dóm, který je architektonickým skvostem a je v něm i hrob sv. Karla Boromejského, který byl milánským arcibiskupem. Po prohlídce okolí tohoto místa jsme odjeli k bazilice sv. Ambrože, ve které je i hrob sv. Ambrože umístěný v kryptě. V tomto místě jsme společně zazpívali chorál "Svatý Václave".

Večer tohoto dne byl určen pro společné setkání s večeří pro členy sborů, hostitelské rodiny a ostatní italské přátele a konal se v sále jiné místní školy. Byli jsme vzájemně promícháni, bavili jsme se a při tom ochutnávali neznámá jídla a dobrá vína. Pak začala italská komunita zpívat lidové a zlidovělé písně a my jsme se přidali s českými písněmi. Atmosféra byla srdečná i přes všechny jazykové těžkosti.

Následující den ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli a nastoupili zpáteční cestu kolem jezera Lago di Garde a dále rakouskými Alpami do Prahy, kam jsme dorazili v pozdních večerních hodinách.

Zdeněk Beránek

V našem sboru Cantus Amici rádi uvítáme další členy a členky zvláště z naší farnosti!

 

DĚKUJEME ZA KRITIKU

Po dlouhé době jsme zjistili, že VZKŘÍŠENÍ ještě stále čtete. Dokonce rychle - už za tři dny po vyjití č. 41 jsme dostali dopis. Ale proč čtenáři nenapíší a nevhodí do schránky ANKETA své příspěvky častěji?
A tak se utěšujeme tím, že vy, naši milí čtenáři, jste jako ten lord John. Do svých dvanácti let nepromluvil ani slovo. Všichni si mysleli, že je němý. A najednou, o svých dvanáctých narozeninách, zřetelně pronesl u večeře: "Ta polévka je přesolená!" Komorník, celý zmatený vyhrkl: "Vaše lordstvo, vy mluvíte?" A lord John upjatě odpověděl: "Ano, ale dosud jsem neměl důvod, vše bylo v pořádku."
Takže u nás je také vše v pořádku?

A teď k došlé kritice. Můžeme uvést několik důvodů, proč jsme uveřejnili ve Vzkříšení č. 41 žádost karlínské farnosti o finanční příspěvek na dostavbu farního domu. Zde je nabídka:
- Karlín je stará čtvrť a farní dům bude jistě dobře sloužit těm nejpotřebnějším i všem ostatním,
- víme, že karlínský pan farář Cúth má hodně starostí a věcem Božím obětuje často i své lidské potěšení (např. zahraniční cestu),
- měli bychom všichni činem vyjádřit vděčnost sv. Cyrilu a Metodějovi, kterým je karlínský kostel zasvěcen, že se obětovali a šli na misie ke vzdáleným a nevzdělaným Čechům a dokonce jim přeložili Písmo sv. do řeči, kterou kvůli nim vymysleli a tak je i kulturně povznesli,
- víme, že všichni Katolický týdeník nekupují, ani někteří bohatší ho nečtou, a tak jsme jim chtěli dát příležitost k dobrému skutku,
- zbyla nám stránka a chtěli jsme ji něčím zaplnit - atd.

Vaše redakce

 

TAJEMSTVÍ MŠE SVATÉ

Z knihy Reginalda Dacíka: Prameny duchovního života

Křesťan musí rozumět mši svaté a musí umět se jí účastnit. Jinak by se připravoval o nejbohatší pramen svého posvěcení, o nejhodnotnější prostředek na cestě k dokonalosti.
Jistě nechápe mši svatou ten, kdo na ni pohlíží jen jako na přípravu k svatému přijímání. To by byl pojem velmi nesprávný a škodlivý. Mše svatá není jen řadou modliteb, které mají duši připravit na eucharistické spojení s Kristem. Mše svatá je především oběť, a proto vrcholný úkon ctnosti nábožnosti. Je to oběť Kristova a je to oběť celé věřící obce, která je nerozlučně spojena se svou hlavou - Kristem. Je to oběť Nového Zákona, neboť každý stav lidstva potřebuje oběti, v každé době bylo a bude nutné, aby se lidstvo obracelo k Bohu jako celek společnou obětí. Mše svatá proto není a nemůže být chápána jako nějaký způsob soukromé zbožnosti, nýbrž jako projev kolektivního vztahu vykoupeného lidstva k Bohu, k němuž jde s Kristem, v Kristu a skrze Krista.
Slovy "To čiňte na mou památku!" dal Kristus církvi moc pokračovat v své oběti, pro kterou přišel na svět a kterou přinesl tajemným způsobem při poslední večeři, krvavě pak na Kalvárii. A Církev užívá této moci, kdykoliv jménem Kristovým přináší Bohu obět mše svaté. V tu chvíli kněz Církve jako by se oděl v Krista, neboť mluví jeho jménem, když pronáší slova uskutečňující eucharistický zázrak. Vztah eucharistické oběti k oběti na Kalvárii je tak blízký, že ve mši svaté musíme vidět skutečné, i když tajemné pokračování oběti kalvárské. Tridentský sněm, když mluvil o mši svaté ve vztahu ke Kalvárii, řekl v tom smyslu slova, která jsou nejhlubším a nejkrásnějším výrazem eucharistické oběti: "Jeden a týž je obětní dar, tentýž nyní obětující v zastoupení kněží, který sebe samého tehdy obětoval na kříži; jen způsob obětování je různý." Kristus stojí u oltáře neviditelným způsobem, když kněz slouží mši svatou, Kristus se obětuje, když kněz jeho jménem pronáší posvátná slova, Kristus pokračuje mší sv. ve svém vykupitelském díle, neboť znovu a znovu ukazuje nebeskému Otci své rány a usmiřuje jeho hněvy vyvolané našimi hříchy. Taková je skutečnost mešní oběti, i když je tato skutečnost tajemná, zahalená tělesnému oku, viditelná však andělům a hluboce chápaná těmi dušemi, které se svým životem přiblížily značně duchům nebeským.
Kristus se obětuje při mši svaté nebeskému Otci, ale neobětuje se za sebe a neobětuje se sám, tak jako nechce sám přinášet tuto oběť: Chce ji podávat Bohu s celou Církví, se všemi věřícími, a chce také, aby celá Církev a všichni věřící byli spolu s ním obětním darem na oltáři. A tu se dotýkáme ústřední myšlenky mše svaté jakožto svrchovaného výrazu kolektivní zbožnosti, tu zasahujeme duši eucharistické oběti, k níž se, bohužel, dostane tak málo křesťanů, kteří se spokojí pravidelně s vnějškem, s povrchem, se skořápkou, aniž dospějí k jádru.

(pokračování příště)

Twitter Facebook YouTube RSS Email