Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | P. Karel | Zpravodaj

Únor (č. 39)

- Úvodník
- Mariánská meditace Karla IV.
- Česká biskupská konference - zastavení ve Strašnicích
- Zprávy z farnosti
- Jak mě dobří lidé s Boží pomocí vytáhli na Křiževac
- Dekalog ve vztahu k ekonomii
- Máme vůbec nějaké ctnosti?
- Knihy - O dvou pozoruhodných publikacích
- Naši světci (sv. Zikmund, sv. Norbert)
- Svatá Terezie z Avily
- Ze zpráv Společnosti sv. Vincence z Pauly


TŘICET PĚT LET

uplynulo od chvíle, kdy jsem byl ustanoven administrátorem strašnické farnosti. Stalo se tak dne 1. února 1966 dekretem Apoštolské administratury v Praze č.j. 1016/66. Tato skutečnost mne vede k zamyšlení nad sebou samotným.
Především děkuji Pánu za milost kněžství a Panně Marii za to, že Ona pro mne vyprosila příchod do Strašnic - do farnosti, která je zasvěcena jejímu Neposkvrněnému Početí.
Dívám-li se zpět, co se za těch 35 let ve farnosti událo, kolik toho proběhlo, kolik dětí jsem pokřtil, kolik mší svatých sloužil, kolik kajícníků vyzpovídal, kolik novomanželů oddal, kolika posloužil svátostí nemocných, kolik farníků doprovodil na poslední cestě a přitom kolika chyb jsem se dopustil, kolika lidem jsem dal pohoršení svým nemotorným jednáním nebo svou zbrklostí, zarmoutil je, způsobil bolest a slzy, cítím se hluboce zahanben. Všem se touto cestou omlouvám a prosím za odpuštění.
Prožil jsem zde ve farnosti chvíle stresů, úzkosti a strachu, zklamání a neúspěchů, ale i chvíle radosti a dobré pohody, i pocit uspokojení, když se něco podařilo.
Děkuji vám všem i každému zvlášť za to, že mne přijímáte takového, jakým jsem, se všemi mými chybami a nedostatky; s tím, že jsem někdy příliš skoupý na slovo a třeba i mlčím tam, kdy bych měl promluvit, že snášíte mou až někdy nezdravou malichernost a puntičkářství.
Jsem zde ve farnosti rád, a i když vám nedávám nějak zřetelně najevo, že vás mám rád, snad to přesto trochu cítíte. Prosím vás, abyste spolu se mnou poděkovali Pánu a Panně Marii za všechny milosti a dary, které jsem zde obdržel za uplynulých 35 let, a i nadále se za mne modlete, abych vytrval v dobrém až do konce.
Za vše vám upřímně děkuji.

P. Marian OSB

 

Mariánská meditace Karla IV.

Ach, Marie, komnato vtěleného Slova,
jsi studna,
z níž lidská přirozenost načerpala živou,
na věky tryskající vodu,
jsi nejjasnější drahokam panenství,
do jehož čistoty Boží slunce rozlilo své paprsky.
Když se v tobě tyto paprsky odrazily, osvětlily naše temnoty
a svou vřelostí rozžehly lidská srdce,
aby se spalovala láskou k Bohu.
Věrně se podobáš orlici, která v povětří předstihne ostatní tvory,
ač ji nesou křídla prosté barvy.
Právě tak jsi ty vylétla nad všechny sbory andělů,
ač tě nesla ctnost prosté pokory.
O orlích křídlech zvolal i Jan v Apokalypse,
že byla dána ženě spějící k porodu.
Když ses jako orlice pozvedla do výše a hřála ses láskou slunce,
omladila jsi starobu celého lidského rodu
a lázní nového zrození jsi smyla stáří.
Jsi pravá matka milosti.
Jméno matky provinění, jež nás svým hříchem oslepila,
jméno Eva, obracíš v Ave. Jím nás zavolej.
Ve své laskavé moudrosti jsi nás vydala světlu.
Jako orlice nastavuje slunci mláďata, nastavila jsi ty,
když jsi zahnala mračno starého šera, pravému slunci nás,
aby se jeho žárem osvětlily naše smrtelné oči.
Proto před tvou tváří tvůj adoptivní syn,
jemuž tě tvůj syn na kříži svěřil, svatý Jan,
nosí znamení orlice jako odznak pokory a vítězství.
On nesl i palmu tvého panenství.

 

ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE - zastavení ve Strašnicích

[Biskupská konference]

Dne 23. ledna t. r. jsme měli příležitost zúčastnit se u nás - ve strašnickém kostele - neobvyklé (a asi i neopakovatelné) události. U příležitosti svého setkání se biskupská konference rozhodla navštívit náš kostel v téměř kompletní sestavě (14 biskupů).

Bylo obyčejné úterý v druhé polovině prvního měsíce třetího tisíciletí. Pro několik set lidí, shromážděných v našem chrámu, to však byl den přinejmenším neobyčejný. Srdce kostelních zvonů tlouklo vzácným hostům v ústrety.

Kolem oltáře se sešly všechny známé tváře naší církevní scény. V čele s moravským arcibiskupem Janem Graubnerem (po pravici s panem kardinálem Miloslavem Vlkem a po levici s papežským nunciem Giovannim Coppou) a za doprovodu Týnské scholy pod vedením Bohuslava Korejse byla slavena slavná bohoslužba. Monsignor Lobkowicz, který po přečtení evangelia zaujal místo u ambonu, vzpomněl ve svém kázání dřívější návštěvy u nás.

Po květnatém poděkování našim hostům a po dlouhém a zaslouženém potlesku našemu panu faráři bylo vyřčeno závěrečné "Amen" a velká mše skončila. Skončila dobře k radosti těch, na jejichž bedrech zdar této akce spočíval.

Tma mrazivé noci pohltila černé kleriky otců biskupů spolu s jejich automobily. Zbyla po nich vůně růží, které u nás někteří zapomněli, a možná také povzdech "díky Bohu".

Anežka Churaňová

 

ZPRÁVY Z FARNOSTI

- 28. února nám Popeleční středou začíná půst.

- Farní pouť do Lurd a Fatimy. Doplatek cestovného bude CK PALOMINO vybírat v pondělí 26.února od 16.30 do 18 hodin ve farní knihovně. Kdo by nemohl přijít v pondělí, může doplatek složit předem v neděli dopoledne ve farní knihovně nebo v CK PALOMINO, Praha 4, Ke Klikovce 3, tel. 22 24 38 26.

- Webovské stránky naší farnosti najdete na adrese https://www.farnoststrasnice.cz nebo přes známé vyhledávače (Seznam, Atlas atp.) v rubrikách FARNOSTI nebo jim podobným. Vítáme vaše připomínky na e-mailu, ve farní knihovně nebo ve schránce "ANKETA" v předsíni kostela. Věříme, že hlavně mladí uvítají tento zdroj informací.

 

Jak mě dobří lidé s Boží pomocí vytáhli na Křiževac

Křiževac je kopec v Bosně - Hercegovině, který se z neúrodné široké plošiny Medžugorje zdvihá do výše 530 m n. m. V roce 1933 byl na jeho vrcholu vztyčen vysoký betonový kříž, do daleka viditelný. Cestu kamením od úpatí na vrchol, kterou nelze ani při nejlepší vůli nazvat stezkou nebo pěšinkou, poněvadž se neustále ztrácí mezi kameny a balvany, lemuje čtrnáct zastavení křížové cesty, a zcela pod vrcholem netradiční patnácté, připomínající Vzkříšení.

Cesta je tak namáhavá, že bych ji byla bez pomoci druhých nedokázala vykonat. Vyžaduje zdravé nohy, zdravé plíce, dobrý zrak a velkou vytrvalost. Celá upachtěná, sehnutá k zemi, jsem pátrala, kde je možné zachytit se nohou při dalším kroku. A tu jsem spatřila ve svém zorném poli něco neobvyklého, s čím se má unavená mysl jaksi nemohla vyrovnat: velkou bosou nohu (bylo to 31. prosince). A pak se ke mně vztáhla i čísi pevná pomocná ruka a milý mladý hlas řekl z dvoumetrové výšky někde nad mou skloněnou hlavou: "Tady je to obzvlášť obtížné, viďte! Pojďte, já vás převedu!" Několik mladých mužů s jedním manželským párem z naší skupiny opravdu stoupalo do kopce po těch studených ostrých kamenech bosýma nohama. To mi dodalo druhý dech a sílu jít dál. Přiznám se, že mé staré kosti potřebovaly více takových povzbuzení, ale kromě určitého pokoření pro svou nemohoucnost cítila jsem i velkou radost nad pozornou laskavostí svých neznámých mladých přátel a dobrodinců.

Čtenářům VZKŘÍŠENÍ není asi neznámé jméno neúnavného pracovníka duchovní obnovy, kazatele a spisovatele Dr. Slavko Barbariče. V r. 1987 se setkal s panem kardinálem Tomáškem, naši vlast navštívil ještě v létech 1988 a 1995. Ten putoval s medžugorskou farností na Křiževac každý pátek. Zemřel náhle 24. listopadu 2000 po dokončení křížové cesty na vrcholu kopce. Vydal své síly do krajnosti ve službě medžugorským poutníkům i farníkům, přičinil se o založení sirotčince, intenzivně působil v komunitě Cenacolo, kde se léčí mladí lidé ze závislosti na drogách modlitbou a prací, bez léků. Nedostávají příspěvek od státu, žijí více než skromně a během nedávných bojů v Bosně- Hercegovině doslova hladověli, přesto však vyléčených je více než 90 procent. Také oni s pomocí Boží zdolávají strmou a obtížnou cestu k nápravě, a to den co den.

RuKa

 

DEKALOG VE VZTAHU K EKONOMII

Zánik každé kultury začíná vždy úpadkem mravů. V tom i naše doba signalizuje rysy možné katastrofy. Proto renesance náboženských hodnot v očích sociálních vědců nepramení ani tak z upřímné víry, jako z věcného uznání jejich objektivně pozitivního vlivu na společnost. Obsah duchovních hodnot křesťanské Evropy a funkce Církve evokují i čistě ekonomicko-racionální úvahy. Vliv starozákonního Desatera byl a je ve všech dobách převážně nepřímý. Bezpečně zprostředkovává určité hodnoty, jež, jsou-li respektovány, mohou hospodářskou změnu stimulovat a jsou významným pročišťovatelem sociálního systému. Klíčové je, že z této externacionality těží celá společnost. Existuje nespočet empirických důkazů o tom, že účast na životě Církve úzce koreluje se společensky odpovědným chováním. Nabízí se tak provokativní otázka: Nevyplatilo by se místo bobtnajících výdajů na represi více podporovat znalost křesťanských hodnot, jež svým pozitivním myšlením omezují kriminalitu daleko efektivněji než celá státní moc se svými trestními zákoníky?

Odpovědí může být nejnovější ekonometrická studie Jody Lipforda a Roberta Mc Cormicka, kde je zřetelné, že fiskální výdaje jsou nízké v těch amerických státech Unie, kde členové církví tvoří větší podíl na celkovém počtu obyvatelstva. Prostá slova Desatera: nezabiješ, nepokradeš, při pochopení jejich smyslu v celé šíři a hloubce, umožňují společnosti, která je respektuje, obrovské zisky ekonomické a společenské. Imperativ: zabiješ a ukradneš však slouží jen jednotlivcům či malým skupinám lidí, kteří bohatnou nejen na úkor jednotlivých států, ale dnes už ochuzují celý globalizující se svět. Obrovskou morální sílu mají 6. a 9. přikázání, která sice vyžadují - dnes tak nemoderní - sebeovládání, ale odměňují se lidský život přesahujícím pohledem na lásku a rovněž přinášejí nezanedbatelný ekonomický zisk. Jen když si člověk dokáže různé požitky odříct, stává se svobodným a roste jeho zodpovědnost v přístupu k sobě, lidem, přírodě a světu. Protipólem je všeničící konzum a bezuzdná sexuální teorie předkládaná budoucím generacím. Tato primitivní ideologie rozkoše poškozuje kvalitu života každého člověka a přináší neuvěřitelné bohatství a moc pouze "sexuálnímu průmyslu", jehož chapadla dnes sahají od vulgárních veřejných domů až po tiché vědecké ústavy, kde se zpracovává placenta utracených dětí. Pro budoucnost lidstva je to signál apokalypsy. Sebestřednost ekonomického hlediska tak hrozí potlačit humanistické stanovisko vztahu člověka k sobě samému a lidstvu vůbec.

Na první pohled to v bezvěreckých Čechách vypadá, že učitelský úřad Církve selhal, protože konzum a vulgarizace práva mají otevřený prostor. Ale dívejme se pozorněji! Jsou kolem nás lidé, kteří pobíhajíce v tomto stmívání, zažíhají světla. Platí pro ně nejstarší morální kodex a jeho paragrafy. Jejich "ekonomie lásky" je zcela neznehodnocena. Realizují ji bezplatně mnohé rodiny, učitelé, duchovní, lékaři, charitativní společenství atd. Jejich nenápadná, ale bohatství přinášející činnost je postavena na skále Desatera a dosud je monetárním hospodářstvím zcela ignorována. Pro nás všechny má nevyčíslitelnou hodnotu a je pro naši budoucnost nepostradatelná nejen svým ekonomickým přínosem, ale hlavně nádherným příkladem denně naplňované vize lidskosti. Jaký je tedy vztah Dekalogu k ekonomice? Každý si dokáže odpovědět sám.

Magdalena Bílková - Tůmová

 

MÁME VŮBEC NĚJAKÉ CTNOSTI?

Ctnost je od slova ctný - čest. To už se dnes nenosí, viďte. Mnozí snad ani neznají obsah slova čest. Naši dávní předci stvrzovali smlouvy podáním ruky a bylo věcí cti smlouvu dodržet. "Nectného" odsoudila celá obec. Tehdy se ovšem navzájem znali, většina lidí žila celý život na jednom místě a záleželo jim na tom, aby byli váženi - ctěni.

Jak je to tedy s těmi lidskými ctnostmi? Ze satirického zpytování svědomí Dvakrát desatero ve VZKŘÍŠENÍ č. 31 je vidět, že se často chlubíme (třeba jen sami sobě) svými ctnostmi.

Jsme zbožní. Chodíme do kostela, modlíme se, ale jak? V kostele přežijeme v pohodlí mši svatou, a už když vycházíme, nevíme, o čem se mluvilo. Uděláme si chvilku na duchovní četbu, která by nás nejen poučila, ale i povzbudila a osvěžila duši? Modlíme se, třeba i často. Ale ruku na srdce, je to rozhovor s Bohem? Převládá děkování za poskytnutá dobra, oslava nepředstavitelně dokonalého Boha nad prosbami o naše malé lidské potřeby? I za ty máme prosit, ale je nám přece dáváno mnoho nad to.

Jsme laskaví. Není to však spíše zásluha našeho okolí, které je vstřícné a klidné a ve všem nám vyhoví?

Jsme mravní. Ale zasloužili jsme se o to? Jsme třeba už ve věku, kdy nám to nedá žádnou námahu a také nejsme všichni tak atraktivní, abychom museli odmítat lákavé návrhy nebo nemáme ani příležitost ke hříchu. Není to pak "z nouze ctnost"?

Myslíme si, že jsme skromní a pokorní. Vždyť neutrácíme zbytečně, přispíváme na charitativní akce, nevychloubáme se nahlas. Ale pokládáme se za lepší než sousedi, kteří nechodí do kostela, kritizujeme, že paní N. A. se příliš parádí (kde na to bere?), druhá má nový účes a zase jinak obarvené vlasy (a nevíme, že podstupuje chemoterapii), myslíme si, že naše děti jsou chytřejší než děti ze sousedství, ale zatímco my se se svými dětmi učíme, jejich děti musí obstarat domácnost, protože rodiče vydělávají polovinu našeho příjmu a musí pracovat více hodin.

Uvědomme si a děkujme za to, že jsme vyrostli v křesťanském a spořádaném prostředí, které nám dovolilo vypěstovat si pojem o dobru a zlu a nadto nám pomáhá Boží milost a dary Ducha Svatého. Že jsme, jací jsme, není jen naše zásluha. Buďme spravedliví a soucitní a podle svých možností vstřícní k těm, kteří tyto možnosti neměli a prosme o statečnost žít v pravdě ctnostným životem.

JaN

 

KNIHY - O dvou pozoruhodných publikacích

Na knižní trh se koncem roku 2000 dostaly dva mimořádně zajímavé tituly. Prvním z nich je Literární dílo Karla IV., které vydal Vyšehrad. Kniha obsahuje vlastní životopis panovníka, jím sepsanou Legendu o svatém Václavovi, Korunovační řád českého krále a královny, a tzv. Morality, což jsou hluboká rozjímání na různá témata z Písma svatého, ale také o pravé kajícnosti a zbožné přípravě na svátost pokání.

Když čtenář pročítá korunovační řád a modlitby, kterými bylo provázeno nejen udělení koruny, žezla a jablka, pomazání svatými oleji, ale i odevzdání meče, prstenů, náramků a pláště, uvědomí si, s jakou pokorou budoucí skvělý panovník prosil o Boží požehnání pro své kralování a jak si byl vědom, že veškerá moc byla mu pouze svěřena a že se bude zodpovídat z toho, jak ji při svém panování užíval. Pokorná modlitba neumenšila slávu jeho majestátu; jeho památka a mnohá jeho díla přetrvala věky. Kniha je vázaná, v krásné obálce, má 133 stran a stojí 148 Kč.

Pouze o pět korun lacinější (143 Kč) a vnější podobou skromnější je sborník Jan Hus ve Vatikánu, který vydal Historický ústav Praha. Kniha je brožovaná, má 163 stran a obsahuje četné fotografie a reprodukce. Sáhnou po ní s velkým zájmem zvláště ti farníci, kteří ve farním sále vyslechli zvukový záznam přednášky hlavního organizátora vatikánské konference doc. Františka J. Holečka, O. M. z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Sborník obsahuje příspěvky všech účastníků konference, zaslané faxy, ohlasy v tisku. Knihu obohacuje text projevu Jana Pavla II. o Janu Husovi ze dne 17. 12. 1999 (str. 111), projevy prezidenta republiky Václava Havla ze dne 17. a 18. 12. 1999 (str. 114) a rozhovor s panem kardinálem Vlkem na str. 123.

Popis sborníku bych ráda uzavřela pozoruhodnými slovy Mons. Jiřího Paďoura, pomocného biskupa pražského (str. 80): "Pro mne konference rozkryla novým způsobem katastrofální situaci katolické církve v době Husově. Ale ne v kontrastu s jeho osobou - nýbrž včetně jeho osoby. Velmi plasticky se ukázalo, kam vede náboženský fanatismus a co s sebou strhává a co pošlapává... Teprve nyní se zřejmě z odstupu, nadhledu i s patřičnou zodpovědností můžeme podívat na křeč té doby a nebezpečné, děsivé následky zneužitého náboženství."

To druhé konstatování je plné naděje: "Naprosto nedotknutá zůstala sama osoba Ježíše Krista. A v našich církvích se nově stává kritériem života, víry. A je schopna nás sjednocovat, jak vidíme, a sjednotit, jak toužíme."

RuKa

 

NAŠI SVĚTCI

Svatý ZIKMUND
(konec 5. - 6. stol.) byl synem burgundského krále Gundobalda. Střediskem jejich sídel byl dnešní francouzský Lyon. Když byl Zikmund místokrálem v Ženevě, obrátil se na katolictví a po smrti svého otce (r. 516) se zasazoval o šíření katolictví a obrácení ariánů. Založil první germánské královské opatství ve Sv. Mořici ve Švýcarsku a zavedl tam nepřetržitý zpěv žalmů ve dne i v noci. Roku 522 dal zabít svého syna, který se údajně pokoušel zmocnit vlády, a za tento čin konal přísné pokání v klášteře ve Sv. Mořici. Tam byl také zajat Franky a r. 524 u Orleánsu i se svou rodinou vhozen do studně. Uctíván byl jako král, který činil přísné pokání. Rozdávání jeho ostatků šířilo úctu k němu. V 11. století byly jeho ostatky uloženy v Einsiedeln ve Švýcarsku, kde se Zikmund stal spolupatronem chrámu. Odtud část lebky r. 1354 odvezl Karel IV. do Prahy a r. 1365 při svém návratu z Avignonu dosáhl Karel IV. toho, že mu bylo darováno tělo sv. Zikmunda, s nímž se cítil duchovně spřízněn jako korunovaný burgundský král. Ostatky byly uloženy v nové kapli v chrámu sv. Víta. Jménem Zikmund byl také pokřtěn druhorozený syn Karla IV., který však poklad, kterým byl ozdoben hrob světcův, rozprodal. Ostatky světce jsou uloženy ve svatovítském chrámu v umělecké skříňce ze 14. století, ozdobené řezbami ze slonoviny.

Svatý NORBERT
byl prohlášen českým patronem 27. dubna 1627. Narodil se v Xanten, německém městě poblíž holandských hranic, mezi r. 1080 - 1085. Byl zakladatelem premonstrátů a magdeburským arcibiskupem. Norbert je uctíván především jako světec Eucharistie. Jeho ostatky jsou uloženy ve strahovském klášterním kostele.

 

SVATÁ TEREZIE Z AVILY

Chceme-li navštívit Avilu, měli bychom něco vědět o Učitelce církve, sv. Terezii z Avily.

Je patronkou Španělska, všech karmelitánských společenství a španělských spisovatelů. Život této světice je životem ženy, která ovlivnila řádový život jako žádná jiná, největší mystička všech dob. Papež Pius X. o ní řekl, že je mistryní psychologie mystiky, Pavel VI. ji povýšil na učitelku církve (tento titul má už jen sv. Kateřina Sienská).

Terezie měla 11 sourozenců. Smrt matky je pro 12-ti letou dívku téměř nepřekonatelnou ranou, v zoufalství se zasvětila Matce Boží. Ve 20ti letech vstupuje do karmelitánského kláštera v Avile. Nedlouho po svých slibech těžce onemocněla a zůstala částečně ochrnutá.

Došlo k prvním mystickým zážitkům. V roce 1557 při pohledu na trpícího Krista zažila - jak to sama nazvala - "konečné obrácení". V příštích letech se extáze množily a Terezie se stále více dostávala do světla veřejnosti, ale i do nepřízně kláštera.

V roce 1560 měla Terezie vidění pekla, což ji přimělo k tomu, že založila nový řád - bosé karmelitány - protože byla stále více přesvědčena o tom, že řehole v karmelitánském řádu se nebere dost vážně.

Už jen letmé seznámení s osobou a dílem španělské karmelitánky ze 16. století, především s jejími dopisy (farní knih. sign. č. A85) je užitečné. Terezie je osobností dynamickou, plnou života a podnikavosti, inteligentní, výmluvnou, ale taktní, vroucího srdce a vysloveně extrovertního temperamentu. Sama píše: "Ten boj a ta obojetnost, udržovat zároveň přátelství s Bohem i se světem, trvaly ... víc než 28 let, které uplynuly od doby, co jsem začala s vnitřní modlitbou. ...Často myslívám na živou vodu, o níž Pán vyprávěl Samaritánce, ... jak velice ji zasáhlo Mistrovo slovo a jak mu ve svém srdci musela dobře rozumět. Neboť se odloučila od Pána, aby dala ostatním vesničanům příležitost načerpat užitek z jeho přítomnosti. Zdá se mi, že to přesně vyjadřuje to, co chci já ..." Že uvěřili ženě, bylo pro Terezu z Avily velkým zjevením. V jejím okolí se z kazatelen vyhlašovalo "ať se ženy zaměstnávají kolovrátkem a růžencem a ať se jinými formami zbožnosti neobírají". Jako Samaritánka chce i ona ukazovat svým bližním cestu a dát jim pít z onoho zdroje vody živé. V této evangelijní inspiraci mají svůj původ Tereziina klášterní reforma, jejích třiatřicet založení klášterů, její spisy i bohatá korespondence, navzdory skutečnosti, že církevní instance i světské úřady její evangelijní ideál označovaly za "ženský nesmysl".

V Cestě k dokonalosti nastiňuje životní program pro své sestry karmelitánky a v Hradu nitra (farní knih. sign. č. A153) uplatňovala duchovní sílu, kterou sv. Augustin ve svých Vyznáních (sign. č. P10) formuluje takto: "Hle, tys byl v mém nejvnitřnějším nitru, a já jsem byl venku a venku jsem tě hledal" a "Kde jsem to byl, když jsem tě hledal? Tys ve mně byl přítomen, ale já jsem byl odcizen sám sobě a tak jsem sám sebe ztratil; a o kolik víc tebe!"

Proto pro sv. Terezii neexistuje žádný protiklad mezi akcí a kontemplací, hnací silou je láska. Svým sestrám připomíná: "Vězte, že když pracujete v kuchyni, Bůh se dá najít i mezi hrnci a pánvemi ..." V duchovním životě nejde o to "hodně myslet, nýbrž hodně milovat" a "My ženy sice většinou nejsme nijak dobré rádkyně, ale tu a tam přece jen řekneme něco, co sedí."

S použitím článku Otgera Stegginka - JaN

 

Ze zpráv Společnosti sv. Vincence z Pauly

V tomto roce si Společnost připomene výročí 10 let obnovení činnosti. Komunistický režim ji zakázal a zabránil tak jejímu užitečnému působení ve prospěch chudých a trpících. Tím také vzal za své pražský ústav "Vincentinum", kde společnost pečovala o zdravotně těžce postižené spoluobčany bez ohledu na náboženské vyznání. Ani po roce 1990 nebyly objekty navráceny původnímu účelu a Společnost musela zvolit jiné prostředky pro svou charitativní činnost. Jednotlivé skupiny (konference), kterých je v České republice třicet, pečují o potřebné ve svém působišti zcela samostatně, spolu s ústředím se podílejí na sběru vlny a vlněné ruční pletáže, bavlnek na vyšívání a zbytků pracích látek, které dárci posílají na adresu:
Sestry křesťanské lásky sv. Vincence z Pauly
517 32 Přepychy.

Sestry materiál třídí a předávají do ženské věznice v Pardubicích ke zpracování na deky pro malomocné v misiích a pro děti v našich dětských domovech. Dále se pletou z bavlněné příze obvazy pro malomocné - návod na pletení a popis vhodného materiálu můžeme poskytnout i vám ve farní knihovně ve výpůjčních hodinách. Předsedkyní Národní rady Společnosti byla opět jednohlasně zvolena paní Miroslava Brejchová.

Twitter Facebook YouTube RSS