Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | P. Karel | Zpravodaj

Advent (č. 37)

- Úvodník
- Zprávy z farnosti
- Jak vznikal advent
- Tváře naší farnosti - pan Zemek
- Čas milosti
- Klikaté cesty křesťanské písně k posluchačům
- Utírejme prach
- Dětská a dospělá víra - z přednášky MUDr. J. Kašparů
- Naši světci - sv. Kosma a Damián, sv. Vít
- Ohlasy
- Smysl svatořečení bl. Anežky Přemyslovny


ADVENT

Toto české slovo je odvozeno z latinského adventus a znamená příchod (ad - venio = přicházím k někomu...).
Liturgicky je advent dobou, kterou začíná nový liturgický rok a zároveň je dobou přípravy na oslavu slavnosti Narození Páně o Vánocích.
Svým obsahem advent připomíná období lidských dějin před příchodem Mesiáše - Ježíše Krista. My už sice píšeme letopočet 2000 po Kristu, avšak doba před Kristem byla 10 krát, možná 100 krát delší, to nikdo z nás neví. Právě tak nevíme, kterého roku před Kristem zazněl onen známý biblický výrok:
"Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím..." (1 Mojž. 3,15).
Advent nám připomíná dobu čekání na Mesiáše, avšak Mesiáš už přišel - k čemu je tedy advent? K tomu, abychom se připravili na oslavu Mesiášova narození. Ne pouze tak, abychom uklidili své domovy, umyli okna, vyluxovali koberce, utřeli prach na nábytku. Hlavním posláním adventu je duchovní příprava - tedy odstranění harampádí hříchů z našich srdcí, aby v nás namísto sobectví a egoismu byla pravá láska k druhým, namísto hněvu a zlosti byla dobrota srdce, aby Mesiášův příchod na tuto zem před 2000 lety nebyl pro nás osobně marný, pokud by se skrze svátost oltářní nenarodil Mesiáš v našich srdcích.
Proto se snažme prožít letošní advent - pouhých 21 a půl dne - opravdu naplno duchovně.
To Vám všem ze srdce přeji!

P. Marian OSB

 

ZPRÁVY Z FARNOSTI

Vánoční besídka
Jako už tradičně každý rok vás naše mládež srdečně zve na vánoční besídku, která bude v neděli 17. 12. v 15 hod. ve farním sále. Uvidíte krátkou pohádku a poté budou následovat hry a soutěže pro děti. Ale zúčastnit se samozřejmě mohou všichni - babičky, dědečkové, maminky, tatínkové, pan farář i pan kaplan.

Vánoční koncert
Skupina KALOKAZHATIA vás zve na svůj vánoční koncert, který bude 26. 12. 2000 v 16 hod. ve farním sále. Uslyšíte např. písně Adama V. Michny, lidové koledy i něco z tradičního repertoáru chrámové skupiny.

Pouť do Lurd a Fatimy
Připravujeme farní pouť do poutních míst (La Salleta, Lurdy, Loyola, Compostela, Fatima, Avila, Montserrat, Avignon, Einsiedeln aj.) v termínu od 19. dubna večer do 3. května 2001 ráno (8 pracovních dní, 13 dní celkem). Pro onemocnění několika přihlášených jsou ještě 3 místa volná. Cena 14 500,- Kč včetně polopenze a pojištění. Přihlášky a informace ve farní knihovně.

Výzva pro rodiče (s dětmi i bez nich)
Hledáte společenství mladých rodičů? Chcete se společně setkávat a scházet? Pravidelně se scházíme, modlíme se, povídáme si (někdy si i zazpíváme s kytarou). Scházíme se 2x do měsíce (po dohodě). Témata setkání si určujeme v průběhu sezení. Je nás zatím poskrovnu. Byli bychom rádi, kdyby se další rodiče k nám připojili. Těšíme se na vás.

Kontaktní spojení:Petr a Olga Nejedlýchtel.: 781 75 30
Václav a Karolína Mikotovi tel.: 781 52 29

Odpoledne v Hostivaři
Bylo pěkné podzimní odpoledne, neděle 1. října. Děti z naší farnosti byly pozvány k táborovému posezení na hostivařskou farní zahradu. Zdejší pan farář slavil narozeniny a měl pro ně připravená různá překvapení.
Zábavné odpoledne začalo v 15. hod. Vedle táborového ohně se kupila hromada buřtů, limonád a jiných dobrot. Byl zde přítomen i náš pan kaplan P. Grzyb.
Když se všichni přítomní dostatečně "posilnili", začaly se zpívat písničky, které se děti naučily v kostele, z nichž byly nejoblíbenější: "Kdo stvořil mrkající hvězdy...." a "Já dám mámě pusu, pusu..."
Poté se malí neposedové rozutekli po rozlehlé zahradě a za chvilku se trousili obtěžkáni hrozny vína a ořechy, protože pan farář nechal sklizeň na nich. Odpoledne bylo příjemně uvolněné, myslím, že děti rády využijí nabídky k jeho opakování na jaře.

Dana

MOLOKAI - diapozitivní přednáška Petra Žaloudka
V sobotu 21.10.2000 se konal ve farním sále - divadle Miriam, pro tuto poměrně mladou scénu poněkud netradiční pořad. I když tajuplný název signalizoval něco neobvyklého, přesto konečný dojem z pořadu jistě předčil očekávání leckterého z pětadvaceti diváků, kteří se to odpoledne v sále sešli. Nejednalo se o přednášku v pravém slova smyslu, ale o velmi příjemné a zajímavé vyprávění s velkým množstvím atraktivních fotografií z ostrova Molokai - jednoho z Havajských ostrovů, místy doplněné o stylovou muziku se zpěvy domorodých obyvatel této oblasti. Většinu uváděných materiálů si přivezl Petr Žaloudek z již třetí návštěvy Kolonie malomocných na ostrově Molokai, kde mohl díky pozvání a pohostinství místního kněze pobývat souvisle delší čas. Pohostinství spočívalo v tom, že z běžného přídělu všech životních potřeb včetně jídla dostával host z České republiky právě polovinu. Běžný turista zde může v rámci návštěvy strávit pouze několik hodin bez možnosti si cokoliv koupit.
Kolonie malomocných na ostrově Molokai je dnes uzavřenou oblastí ostrova bez přístupové silnice z pevniny, ukrytou za vysokým pohořím. Veškeré zásobování jediného obchodu (pouze pro místní obyvatele) probíhá jednou týdně lodí. Kostel, nemocnice, pošta, dům pro návštěvy, jeden stojan čerpací stanice, kousek silnice, několik stavení a spousta různě dochovaných hřbitovů a na druhé straně čtyřicet pět nemocných se stočlenným personálem. Takový je dnešní obraz zdejší kolonie. Díky medicíně a jejím úspěchům v léčbě malomocenství, nemocných v dnešní době již nepřibývá. Přesto nebezpečí nákazy nebylo zažehnáno a je stále aktuální.
V případě zájmu o tuto oblast je možné se více dozvědět z knihy Otec vyhoštěných od Viléma Hünnermanna, kterou si můžete vypůjčit ve farní knihovně pod sign. S 10.

Milan

Milí farníci,
všem vám moc děkuji za podporu duchovní i finanční.

Martina Vokounová

Poděkování
Jménem Nadačního fondu na pomoc postiženým dětem na Ukrajině bych vám všem moc ráda poděkovala za průběh a výsledek uspořádané výstavy. Díky vám je realizace výchovně vzdělávacího projektu pro děti a jejich vychovatelky z Dětského domova ve Vilšanech zase o kousek blíže k cíli. Mockrát děkuji všem, kteří do naší kasičky přispěli jakoukoliv finanční částkou. (Celkem se vybralo 5 220,50 Kč.) Děkuji také všem, kteří pro děti přinesli teplé oblečení, obuv, deky a hračky. Děkuji i těm, kdo alespoň shlédli naši výstavu. V neposlední řadě děkuji vám všem za obohacující zkušenost, že dobří lidé ještě stále žijí.

Martina Němcová

 

JAK VZNIKAL ADVENT?

Advent je jedním z hlavních témat liturgického roku. Když někdo, dokonce i člověk, který má s vírou jen málo společného, uslyší slovo "advent", tak ví, že je to jakási příprava na vánoce. My věřící však víme, že advent je přímou, jak vnitřní, tak i vnější, přípravou na oslavy vtělení a příchodu či též narození Ježíše Krista, našeho Vykupitele a Spasitele.

Když se jedná o podobu adventu, tak dnes toto liturgické období začíná prvními nešporami první adventní neděle, tj. neděle nejbližší datu 30. listopadu (svátek sv. Ondřeje - apoštola). Může to být v rozmezí od 27. listopadu do 3. prosince, proto délka adventu se může pohybovat od 22 do 28 dnů, ze kterých jsou čtyři neděle, nazvané první, druhá, třetí a čtvrtá adventní. Advent končí před prvními nešporami, kterými začíná slavnost Narození Páně. Občas bývá čtvrtá neděle adventní zároveň i vigilií slavnosti Narození Páně.

Když se však vrátíme k začátkům křesťanství, kdy se tvořil liturgický rok, tak s překvapením zjistíme, že liturgická praxe a podoba adventu se krystalizovala více než tisíc let.

Samotný pojem advent pochází z latiny, kde slovo adventus znamená příchod. Staří Římané používali tento pojem mj. na vyjádření skutečnosti, že vyšší úředník nebo panovník byl uveden do svého úřadu.

V začátcích křesťanství pojem adventus nebyl jednoznačný a byl používaný jako jedno z označení Vánoc nebo svátku Zjevení Páně čili Epifanie (6. ledna). Až od 4. století se pojem advent užívá jako název liturgického období přípravy na tyto svátky.

Počátky adventu v západním křesťanství sahají do prvních let 4. století. Španělsko a francouzská Galie jsou místa, kde se advent začíná prožívat jako přímá příprava na svátek Zjevení Páně - Epifanie. V galské církví advent byl prožívaný jako čas pokání spojený s postem, vnitřní usebraností, soustředěním a sexuální střídmostí manželů.

Ve španělské církevní provincii advent začínal 17. prosince a končil Epifanií - 6. ledna. Hlavní důraz byl kladený na liturgii a věřící se měli povinně každý den zúčastňovat bohoslužeb.

Od 5. století advent je již chápán jako příprava na svátky Narození Páně. Ve Francii advent začínal většinou 1. prosince nebo i 11. listopadu a hlavní adventní úkony byly: půst třikrát do týdne /pondělí, středa, pátek/ a různé každodenní skutky kajícnosti. Jako zajímavost můžeme uvést, že se v některých církevních provinciích advent podobal postnímu období před velikonocemi. Z tohoto důvodu trval 40 dnů a měl vysloveně charakter pokání, stejně jako období postní.

Během 8. a 9. století byla délka adventu v různých místních církvích různá. Jako příklad uveďme Španělsko, kde adventní období začínalo 30. listopadu a občas již 1. listopadu či dokonce i 24. října.

V římské církvi se s praxí adventu setkáváme od 6. stol. Začínal dva týdny před vánocemi. V tomto čase při bohoslužbách bylo čteno evangelium o působení sv. Jana Křtitele a také o Zvěstování Panně Marii. Od času papeže Řehoře Velikého († 604) měl advent 4 neděle a byl především liturgickou přípravou na příchod Ježíše Krista. Skutky kajícnosti v tomto liturgickém období nebyly praktikovány. V 8. stol. advent má často v Římě i 5 nedělí.

Synod, který zasedal v roce 999 ve francouzském Orleánsu, sjednotil římskou i francouzskou či respektive galskou adventní praxi a položil hlavní důraz na liturgickou přípravu na příchod Ježíše Krista.

Během 11. a 12. století pronikly do liturgie adventu prvky pokání, které byly vyjadřovány fialovou barvou mešního roucha, vynecháním Gloria (Sláva na výsostech) a omezením květinové výzdoby či zpěvů.

Můžeme říci, že díky reformám, které vzešly z opatství Cluny, je od 13. století praxe a podoba adventu stejná pro celou Západní církev.

Advent je dnes chápán jako příprava na dvojí příchod Ježíše Krista, proto od první adventní neděle do 16. prosince klademe větší důraz na přípravu na druhý eschatologický příchod Ježíše Krista ve slávě na konci časů. Od 17. prosince se přímo připravujeme na oslavu památky a tajemství Jeho narození v Betlémě.

Advent je proto časem vnitřní usebranosti a hlavně zbožného a radostného očekávaní velkých a důležitých věcí, které nám zjeví a učiní Všemocný.

P. Zbyšek Grzyb

 

TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI

Pana Zemka vídáme u oltáře našeho kostela již mnoho let. Byli jsme zvědaví na jeho soukromí i názory.

Pane Zemku, narodil jste se ve Strašnicích?
Narodil jsem se 11.1. 1920 ve Voltuši, půl hodiny od Rožmitálu p. Třemšínem, kde byl kostel, jako poslední z pěti dětí. Nejstarší bratr Josef se narodil r.1912, sestra Marta 1915, dva bratři v dětském věku zemřeli. Když mi bylo 14 let, zemřela mi maminka. Do Strašnic jsme se přestěhovali z Prahy 4 v lednu 1963.

Chodil jste už jako školák ministrovat?
Začal jsem ministrovat na začátku druhé třídy. Brzy po přestěhování do Strašnic si mne P. Klener pozval k ministrování, které zastávám s pomocí Boží doposud.

Nechtěl jste být v mládí knězem?
Přání se nesplnilo.

Teď jste v důchodu. Jaké bylo vaše povolání?
Jsem vyučen obchodním příručím. Za války jsem pracoval u sestry v zemědělství. Od roku 1946 jsem byl znovu v Praze v obchodě. V r.1952 jsem byl nasazen do výroby v továrně Rudý Letov v Letňanech, kde jsem pracoval 17 let.

Vadilo vám v zaměstnání, že jste katolík?
To mi nevadilo, spíše vadilo, že jsem nevstoupil do KSČ.

Víme, že jste se svou paní Janou ženat už 52 let. Kde jste se seznámili?
V únoru r. 1947 v Reprezentačním domě na plese Lidové strany. Svatbu jsme měli 17. 7. 1948 v Nuslích v kostele sv. Václava.

Máte spolu tři děti. Kolik máte vnuků?
Máme dvě vnučky. Markéta je již vdaná a čeká rodinu. Zuzka je svobodná.

Jak jste si udržoval autoritu ve vaší velké rodině? Uhodil jste někdy některé z vašich dětí?
Byl jsem přísný otec. Škoda rány, která padne vedle.

Váš syn P. Adrian je v Plzni generálním vikářem. Myslíte, že vás ještě poslouchá jako dřív?
Je to hodný syn, ale na poslouchání má vyšší instanci. Nepatří nám, ale církvi.

Co je podle vás nejdůležitější při výchově dětí?
Být dobrý, být příkladem. Důležitá je společná denní modlitba a častá návštěva mše svaté.

Byli jste letos v Římě. Co se vám na pouti nejvíc líbilo?
V Římě byla manželka s dcerou Martou. Nezapomenutelná byla nádherná atmosféra, setkání se Svatým Otcem, potkat se se známými při putování Svatými branami římských bazilik a hlavně načerpání duchovních sil do dalšího života.

Panu Zemkovi za rozhovor děkuje JaN

 

ČAS MILOSTI

Často bychom měli raději jiné časy - ve světových dějinách i ve svém životě. Snad prožíváme čas plný nesnází, a rádi bychom prožívali čas radosti. Snad bychom měli rádi dobré časy, ale máme časy plné, namáhavé, jednotvárné, nudné práce, z nichž - jak se nám zdá - příliš nekouká. A přece Písmo říká o každém okamžiku z našeho života: "Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy!" (2K 6,2) To znamená ten den, který je teď, ta hodina, která je ti teď dána....

Kdybychom každý den začínali takto, kdybychom každou hodinu přijali z ruky Boží, totiž odtud, odkud skutečně přichází, kdybychom si nestěžovali, kdybychom se netrápili situací, do níž jsme byli jednou neodvolatelně postaveni, nýbrž kdybychom řekli s vírou, pokorně, v síle ducha a ve světle Páně "Nyní je den Páně, hodina spásy, ten pravý okamžik, z něhož má vzejít moje věčnost" - neobstáli bychom pak v životě lépe? Nebyly by pak naše dny - a to i kdyby byly lidsky prázdné a bezútěšné - plnější, světlejší, větší, prostornější a šťastnější tajenou blažeností, kterou může křesťan mít i na kříži a v bezútěšnosti? Měli bychom stále Boha prosit celou silou svého srdce: Dej mi světlo a sílu, abych poznal čas, který teď mám - jak ty chceš, abych ho poznal, snad jako úkol, snad jako nudu, snad jako hořkost, snad jako hodinu smrti a pomalého umírání, ale jako tvoji hodinu a tvůj dar a jako den tvé spásy...

Řekněme zase jednou s apoštolem Pavlem: "Hle, teď je doba příhodná, hle, teď je den spásy." Pane Bože dej nám ve své milosti světlo a sílu, abychom poznali den, abychom poznali okamžik a obstáli v něm pokaždé, jak nám ho stále znovu dáváš jako svůj dar, jako svou milost a jako náš úkol, aby se z tohoto času, z opravdového času spásy stala tvoje věčnost.

Karl Rahner

 

KLIKATÉ CESTY křesťanské písně k posluchačům

Možná, že se Vám již také někdy přihodilo, že jste si chtěli doma poslechnout nějakou alespoň trochu kvalitní křesťansky laděnou muziku a najednou nastal problém: Co vlastně shánět? Kam zajít? Dá se něco takového vůbec koupit? Vzhledem k tomu, že se jedná z obchodního hlediska o okrajový žánr, v běžných prodejnách s hudebními nosiči na nic podobného většinou nenarazíte. V obchodech s křesťanskými knihami je situace zdánlivě lepší, ale to nesmíte požadovat konkrétní titul, neboť obchodní distributor jezdí např. se zbožím z Moravy nepravidelně 3x do roka a to ještě ne vždy vše doveze. Toto vysvětlení jsem obdržel v jednom nejmenovaném křesťanském obchodu v Praze, když jsem se marně ptal na konkrétní hudební titul cca tři měsíce po jeho vydání. Přesto existuje několik možností, jak se ke křesťanské hudbě dostat, i když musím uznat, že to ani v technicky pokročilém roce 2000 není vůbec jednoduché. Proto jsem se rozhodl v tomto čísle farního zpravodaje "Vzkříšení" otevřít novou občasnou rubriku, ve které bych chtěl případným posluchačům tohoto žánru poradit, co se dá kde sehnat a dle mého názoru stojí za poslechnutí.

Tip č. 1/2000

Doposud nejucelenější nabídku distribuce křesťanské produkce pro nás posluchače, čtenáře, příp. diváky, připravilo v letošním roce hudební vydavatelství Rosa se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, PSČ 160 00, pod názvem distribučního katalogu GIMEL, který zahrnuje nabídku z více než dvaceti různých vydavatelství. Lze se stát i členem klubu Gimel 2000 za 250,- Kč ročně. Za tento příspěvek pak můžete nakupovat na uvedené adrese se slevou 10 až 15 % hudební nosiče, knihy a videokazety. Navíc obdržíte v průběhu roku 6 čísel časopisu TÓN s recenzemi a články o křesťanské hudbě a dvě 90-ti minutové audio kazety s ukázkami novinek.

Nyní uvádím alespoň několik českých tipů z jejich bohaté nabídky:

Manželé Radovi - Čekání
Šalmíjá - Já a ty
Oboroh - Marah
Učedníci - Před námi kráčí
Anima Una - Na cestu

Kontaktní adresa funguje každý všední den od 8.00 - 17.00 hod., telefon 02/24 31 02 59, internet: www.rosamusic.cz, e-mail: rosasro@mbox.vol.cz.

Tip č. 2/2000

Za jedničku letošního léta lze jednoznačně označit druhé album křesťanské hudební skupiny Paprsky / Za světlem. Jedná se o třicetičlennou skupinu mládeže z celé Moravy se sídlem v Odrách, která sama sebe definuje jako věčně veselou bandu děcek, která mají snahu dělat něco dobrého. Lehce zapamatovatelné melodie s pestrými hudebními nápady mohou zaujmout posluchače bez rozdílu věku. Objednat lze alba Za světlem (1999) - CD (220,- Kč) MC (120,- Kč) a Studna (1998) - pouze MC (100,- Kč).

Případnou objednávku je nejlépe poslat přímo vedoucímu souboru na adresu: Jiří Jakubík, Pohořská 11, 742 35 Odry, telefon 0604/371 101, internet: www.volny.cz/paprsky, e-mail: permonik@archibol.cz.

Milan

 

UTÍREJME PRACH

Často si myslíme, že už máme značné znalosti z teologie. Mnoho let posloucháme v neděli evangelium a promluvu (teď už to nebývá "kázání", z toho jsme prý vyrostli - ale kdoví jestli), chodíme na katechismus, čteme Písmo s rozhlasem i sami, díváme se v televizi na Cesty víry i Křesťanský magazín, dokonce někteří jezdí i na exercicie, ale opravdu to stačí? Zažíváme už život s Bohem? TUGWELL ve své knížce Modlitba: život s Bohem (Velehrad, Olomouc 1955 - ve farní knihovně dosud není) říká: Modlit se, znamená mít společenství s Bohem. Modlitba není další povinností, kterou musíme splnit, je to vztah. Musíme nějak najít způsob pamatování na Boha, které nepůsobí v návalech nebo v poryvech, ale které bude skutečně trvat celý den a umožní od základu změnit naše předem nepromyšlené a nejspontánnější chování. A právě toto nám má dát meditace. Nejde v první řadě o občasné strávení určité doby v krásných myšlenkách, ale o vybudování křesťanské paměti. Význam "meditace" je ve skutečnosti "nácvik". Cvičit se ve svých zásadách, shromažďovat rezervy ve znalostech Písma, životů svatých a myšlenek velkých teologů Církve.

Chceme-li vidět Boha, musíme se učit duchovně vidět. Problém je v tom, že my, ač jsme většinou slepí, myslíme si, že vidíme. V našem světě nezbývá místo pro překvapení, úžas či vděčnost. Domníváme se, že myslíme na Boha, ale ve skutečnosti myslíme jen a jen na sebe. I když nás Bůh chce mít svobodné a radostné, nesmíme si přivlastňovat právo říkat Bohu, co by měl dělat. My nejsme střed světa! Nevšimneme si, že když z révy vyraší listy, vypučí květy, dozrají hrozny a je z nich na podzim víno, že je to zázrak podobně jako v Káně Galilejské! Zázrak, který porušuje pravidla, nám připomíná, že pravidla sama jsou zázračná. Stačí se pozorně dívat kolem sebe a všude uvidíme zázraky našeho Boha.

V knize se dále na mnoha praktických příkladech a výkladech Písma ukazuje, že ač si myslíme, že jsme kdovíjak zbožní, nevidíme, neslyšíme, nechápeme a jednáme často úplně nesmyslně.

Utírejme často prach na svých znalostech a poznatcích!

Z uvedené knihy zkrácený výtah - JaN

 

DĚTSKÁ A DOSPĚLÁ VÍRA - z přednášky MUDr. J. Kašparů

A mě takto připadají někteří křesťané, někteří katolíci. Víru používám jenom v neděli dopoledne. Vytáhnu ji ze šuplete i se zpěvníkem, v kostele si to odzpívám, vrátím se domů, zpěvník i Pána Boha strčím do šuplete a zase mám na týden postaráno. Víra, pokud není žitá, tak se umenšuje. To se někdy lidi ptají: jak to mám dělat, aby moje víra rostla? "Musíš ji používat!" Namítne: "Když ji budu používat, bude ubývat!"

Přesně naopak! Všechno, co používáte, ubývá, ať jsou to peníze, ať je to jídlo, ale ve víře je to přesně naopak. Jestliže vírou žiji, ona přibývá. A potom je jí tolik, že můžu ve víře ještě sponzorovat. A to je úkol víry - darovat.

Jednou jsem přijel jako turista do Belanských jeskyní na Slovensku a průvodce nás zavedl dolů, hodně hluboko pod zem. Bylo tam jezírko, veliké asi jako dvě pódia a průvodce nám říká: "V tomto jezírku žijí čolci, kteří jsou slepí. A slepí jsou proto, že se tady rodí z generace na generaci, tady je stále tma a protože oni oči už nepotřebují, tak jim za ty stovky nebo tisíce generací, které tady žijí, zakrněly."

Když jsem vyšel zpátky nahoru, tak jsem si vzpomněl na malého českomoravského člověka, kterého mi připomíná ten čolek. Čolek v jeskyních žije z toho, co mu přinese voda shora. To mu stačí. A je spokojený.

Představte si, že byste za ním přišli a řekli mu: "Ty, čolku, poslouchej, víš, že existuje slunce?" A on by řekl: "Nepovídej! Nikdy jsem to neviděl, to není pravda a náš táta říkal, že to není pravda, a děda taky říkal, že to není pravda, tak mi nic nepovídej!"

"Ty heleď, čolku, není jenom tahle louže, je taky moře a francouzská Riviera!" A on vám řekne: "Ale dej pokoj! Co to povídáš, to je zas nějaká ideologie, nic takového není, nikdy jsem nic takového neviděl!"

Toto je svět ateismu. Svět, který říká: "Je jenom to, co vidím, co slyším, a to, co říkali v televizi", to jsou jediné kanály potravy, které nám přinášejí tu trošku toho jídla. Ale už i tento svět ateismu ubývá a nahrazuje ho víra, nejen něcismus.

U nás máme náboženství strašně moc! Víte, které náboženství je u nás velice silně rozšířené? Správně alkoholismus - to je bůh mnoha. Zkusme si udělat srovnání našeho katolického náboženství s náboženstvím alkoholiků. Pojďte se mnou na srovnávací procházku.

Víra a víra. Nevím jak kde, protože vy jste z různých míst po Moravě. Já se pokusím srovnat to s Pelhřimovem. V Pelhřimově máme jednu katolickou svatyni a dvacet alkoholických modliteben. Rozdíl ale není jenom v počtu. My, když přijdeme do kostela, tak před svým Bohem poklekneme. Oni před svým bohem i leží. My svého Boha přijímáme po kapkách a po gramech, oni po hektolitrech. Centrem naší svatyně je oltář, centrem jejich svatyně výčepní pult. Vypadá to podobně, rozdíl je velký. My obětujeme Bohu své nedokonalosti, hříchy, slabosti, oni obětují svému bohu játra, peníze, děti a rodiny. Je to velmi silné náboženství, mají tam své kazatele, mají i svou církev - Stranu přátel piva.

Trochu se opičí po církvi. Srovnávejme dál. Zatím jsem se zmínil jen o klekání a lehání, játrech a chybách, výčepním pultu a oltáři. Mohli bychom pokračovat ještě dlouho, takových náboženství u nás máme hodně.

Stačí, když se podíváte na některé stánky, které jsou i na Svatém Hostýně. Najdete tam mezi křesťanskou literaturou i knihy o okultismu, parapsychologii, převtělování duší, reinkarnaci a další věci. Člověk věří v horoskopy a nejsmutnější na tom je, že někdy je taková směsice i uvnitř člověka, chodícího do kostela. Kdysi jsem pečoval o jednu mladou studentku, která si po svatém přijímání v katolickém kostele sedla za lavice do jogínské polohy a na růženci se modlila budhistické mantry. Není to výjimečný případ, když si věřící člověk kupuje horoskop nebo chodí na různé seance, aby se dozvěděl, čím byl v minulých životech. To je nemocná víra. To není víra v jednoho Boha, to jsou víry v kdeco. Takoví lidé jsou hluboce věřící, oni věří úplně všemu! Pozor na takové onemocnění! Šíří se k nám a šířit se nepřestane. Neztrácejme víru v jednoho Boha! Víru v jediného pravého Boha, protože to je víra životodárná a nosná.

Jeden student mi vyprávěl o svém cestování po zahraničí. Přišel do jedné galerie a kouká na takový zvláštní goblén: krásně barevné nitě visí sem tam a zase sem a zase tam. A říká si: "To je krásné! Takový uklidňující pohled!" Potom odešel do druhé místnosti a ten goblén viděl z druhé strany. A tam byl výjev k zamyšlení. V prvním případě viděl rub goblénu. Když přišel jenom z jedné strany, viděl jenom rub. Když šel i z druhé, viděl i líc - smysl toho goblénu.

To je projev dospělé víry. Vidět i druhou stranu. Druhou stranu všeho. Nebo alespoň snažit se ji vidět. Skrze dar víry. Protože víra rozšiřuje dimenzi pohledu!

Onen student, který mi vyprávěl o goblénu, byl také konvertita. Přijal Ježíše Krista do svého života až jako vysokoškolák. Po svém obrácení a křtu mi řekl: "Věřím z mnoha důvodů. Jedním je ten, že jsem dnes schopen vidět a hodnotit vše jako bývalý ateista a zároveň jako současný křesťan. Víra mi rozšířila úhel pohledu. Vidím detaily, které jsem dříve neviděl, i souvislosti, které mi nabídla až víra. Chápu už nejen nové hodnoty ve starých věcech, ale i staré věci v nových hodnotách."

Může být víra člověku ke škodě? Pokud je pravá, zdravá a živá, tak nikdy ne. Pokud je tomu jinak, tak se může jevit jako problém s malými botami. Zkuste si tu situaci přirovnat k botám. Víra jako boty. Koupíte si boty, když vám bude 10 let, zašněrujete si je na nohu, budou se vám líbit. Po určitém čase vás ale začnou tlačit. A stejně je to někdy i s vírou lidí, kterým byla v dětství jakoby obuta víra. Když člověk dospívá, cítí, že ho dětská víra nějak tlačí. Jsou tři možnosti, jak to vyřešit.

První možnost je, že tu víru prostě sundám a oddychnu si. Znáte takové lidi, kteří říkají: "Jé, já si vzpomínám, jak jsem ministroval v šesti letech a jak jsem byl s babičkou v sedmi letech na Hostýně." "A co teď?" - "No teď už nic, už jsem se z toho vyzul!" To je ono.

Druhá možnost je, že ty boty nesundám. A mám tu malou, dětskou víru pořád. Prsty mě bolí a já přešlapuji. To jsou lidé, kteří pořád říkají: "Já jsem věřící a tak trpím!" "No jistě, ta víra už je ti totiž malá!" "Ale já to nemůžu sundat, už bych to neobul!" "No to je dobře, musíš totiž obout větší! O tři čísla!" Právě v tom je jediné možné řešení. Obout víru větší, víru pevnější, víru odolnější. A pokud jde o její číslo velikosti? Přímo sedmimílové boty víry.

Mít víru, která nás povede, ponese, která bude chránit od zranění z nerovného terénu života. Mít tuto víru, mít tuto dobrou víru velkých katolických bot.

Když jsem si dnešní téma připravoval, tak jsem si říkal: "Já bych chtěl o víře mluvit tak dva dny. Tou dětskou, dospělou, puberťáckou vírou bych mohl projít. Až do domova důchodců bychom mohli dojít." Ale pak jsem si povídal: "No jo, ale já na to mám hodinu času!" A tak jsem si řekl: "Mám jednu nevýhodu, ale jednu výhodu. Nevýhodu, že mám omezený čas. Výhodu, že nemám omezené posluchače." A právě proto jsem vám to mohl podávat jako polotovar a teď už záleží na vás, jak si tu hodinu mého povídání o víře přeberete.

Mluvil jsem také o rozdělení lidu kostelního. Rozděluji lid kostelní na chodiče, plniče, jednoročáky, kůrovce, kolečkáře, občasníky, nečekance a blahoslavený lid věřící.

Chodiči jsou ti, co chodí do kostela. Přijde, stojí, kouká, když je konec, tak zase jde. Nezpívá, nemodlí se, nechodí ke svátostem, on si to tam jde prostě odstát. On tam chodí. To jsou ti lidé se šuplátkem nedělním.

Plniči. Plní si svou náboženskou povinnost. Plnit povinnosti je něco hrozného, kde je povinnost, tam není láska. Plní si svou povinnost nedělní a jednou do roka, jak říká starý katechismus, se vyzpovídá u řádně zřízeného kněze, v čas Velikonoční přijme Nejsvětější svátost oltářní a zase má na rok postaráno.

Jednoročáci. No, to je moje spolužačka Božka! To je ta půlnoční, kdy chodí plakat nad jesličky. Tito lidé se vydávají za nejzbožnější. Oni vědí, kde je kostel, a na požádání vám zazpívají "Narodil se Kristus Pán".

Kůrovci, to je takový zvláštní lid, který se shromažďuje na kůru, ale nikoli za účelem, aby tam zpívali. Jsou opřeni o zábradlíčko a říkají si: "Co je to tamhle za ženskou, v tom zeleném klobouku? A tamhle ten holohlavý chlap?" Tak to jsou kůrovci.

Pak jsou tzv. kolečkáři. Kolečkáři jsou ti, kteří mají křesťanství na kolečkách. Ti mají kontakt s církví jenom třikrát. Dvakrát za živa, jednou po smrti. Na kolečkách ke křtu, na kolečkách na svatbu a na kolečkách na hřbitov. Jak mi říkala jedna známá paní: "No, my jsme také věřící! Vždyť jsme pochovávali dědečka s farářem!" To jako ne, že by je tam strkali oba do hrobu, ale že u toho byl velebný pán.

Pak jsou nečekanci, občasníci. Ti chodí do kostela občas a nečekaně. Sami neznají proč. Třeba venku prší, tak se tam jde schovat. Jde tam nečekaně a prší občas.

No, a pak je blahoslavený lid věřící. To jsou lidé, kteří se s církví radují, s církví trpí a Kristus je pro ně smyslem života.

A jestli svůj život nepověsíme na Krista, můžeme ho pověsit na hřebík!!!

 

NAŠI SVĚTCI

Svatí Kosma a Damián
O jejich životě a smrti nemáme bezpečné podrobnější zprávy. Byli umučeni za Diokleciánova pronásledování asi v r. 303 v městě Kýros v Sýrii. Podle legendy to byla dvojčata a působila jako lékaři v městě Aigai v Kilikii (jv. část Malé Asie). Byli proslulí jako lékaři lidí i zvířat široko daleko. Na rozdíl od pohanských lékařů léčili zdarma a obrátili na víru mnoho lidí svým působením a příkladem. Byli mučeni a nakonec sťati. Ostatky se dostaly v 9. století do Dolního Saska a do kláštera v Essenu, později pak do Brém a do Mnichova. V Římě v chrámu S. Maria Maggiore bylo k jejich cti zřízeno oratorium a právě v tomto chrámě byly roku 868 papežem Hadriánem II. slavně schváleny slovanské bohoslužby. Obě staroslověnské modlitby - litanie českého původu Modlitba proti ďáblu (snad ještě původu velkomoravského) a Modlitba k Svaté Trojici (asi sázavského původu z 11. století) vzývají mimo jiné oba tyto světce - první jmenovitě, druhá hromadně "svaté bezúplatné ...". Také legenda o sv. Václavu uvádí: "V neděli pak byla mše svatých Kosmy a Damiána, Václav byl přítomen mši...". Těmto svatým bylo v Čechách zasvěceno již od dávných dob mnoho chrámů a vzývají se v litaniích. Část jejich ostatků byla uložena již v 11. století ve slovanském sázavském klášteře, jinou část ostatků věnoval papež Honorius r. 1221 cisterciáckému klášteru v Oseku a další část získal Karel IV. v Brémách a uložil ji na hradě Karlštejně.

Svatý Vít
Ve stejné době podstoupil mučednickou smrt také sv. Vít (304 - 305 na Sicílii). Mučen byl i v Římě, ale za života neměl nic společného se střední Evropou. A přece je od doby Karla IV. uctíván jako ochránce České země. Úctě se sv. Vít těšil již v 9. století a snad už za časů sv. Cyrila a Metoděje na Moravě. Uctíván byl i u východních Slovanů. Jeho ostatky byly v 8. století přeneseny z Itálie do severní Francie (klášter St. Denis) a odtud do Německa. V 10. století věnoval Jindřich I. (Saský) rameno sv. Víta svatému Václavu a ten pak zbudoval na Pražském hradě rotundu ke cti tohoto světce, která byla prazákladem svatovítského dómu. Zachovaly se i staroslověnské legendy o sv. Vítu.

Z pramenů farní knihovny zpracovala JaN

 

OHLASY

Konečně nám přišly i ohlasy, po kterých tak dlouho voláme.

O lásce
Vážená redakce Vzkříšení,
musím se přiznat, že farní zpravodaj čtu vždy, ale nikdy ne celý. Poprvé jsem učinila opak u posledního vydání. Líbilo se mi celé číslo, ale něco bych přece jen ráda vyzdvihla. Velice mě zaujal článek "O lásce", především úvodní část. Krátká úvaha mi nyní přišla vhod a podpořila mne v naději a optimismu. Ač by se dalo říci, že ve svých jedenadvaceti letech ještě málo znám život, není tomu tak zcela. Prožívám teď onu "zajímavou - kritickou" etapu partnerského vztahu po dvou a půl leté známosti. Ze začátku samá romantika a zamilovanost... a po těch dvou a půl letech spíše vážný pohled do budoucna. A člověk se ptá, jestli je jeho láska skutečně opravdová, i když už často necítí bývalé nadšení. A ono to možná bude i tak, že teprve nyní láska dorůstá těch správných rozměrů. Nechci tyto řádky dále rozvádět, každý to sám dobře zná. Jen jsem chtěla poděkovat za povzbuzení.

Naší mladé čtenářce děkujeme za povzbuzení i my!

Děti na mši sv.
Ráda bych tímto reagovala na článek z posledního čísla Vzkříšení týkající se účasti dětí na mši sv. v naší farnosti, k čemuž se jako matka malého dítěte cítím oprávněna.
Náš 1 3/4 roku starý syn je díky Bohu živý, zvídavý a je velice těžké ho celou hodinu udržet v klidu, tak aby nikoho nerušil; na což má každý jiná měřítka. Někomu vadí, že děti pouze přecházejí v zadní části kostela, někomu, že občas nějakým slovem upozorní své rodiče na dění v kostele, někomu, zejména některým starším farnicím (je mi líto, že to musím napsat) vadí cokoliv. Pokud budu hovořit za nás rodiče malých dětí - vycházím i z rozhovorů s našimi přáteli s dětmi podobného věku - opravdu se snažíme dělat vše pro to, abychom nikoho neobtěžovali a nerušili. Už dlouho trávíme mše sv. ve spojovací chodbě nebo ve vstupním vestibulu kostela, v poslední době také venku před kostelem, není-li zbytí. Určitě nenecháváme naše děti zbytečně pokřikovat a pobíhat po kostele, mlátit je hračkami do lavic atd. Tolikrát doporučovaná místnost pro matky s dětmi je pro batolata, která již chodí, naprosto nevhodná. Nejenže se do ní vejdou maximálně tři maminky s dětmi, ale udržet pobíhající dítě v prostoru 3 x 4 m je nereálné.
Řešení, které mne napadá: Prosím ty z vás, které děti opravdu ruší, aby zvážili svou účast na mši sv. v jinou dobu, ne na té určené pro děti v půl jedenácté. Snad se tím částečně počet stížností podaří snížit. Jiná řešení jednoznačně narušují naši společnou účast na mši sv. Máme se snad s manželem rozdělit a v kostele vystřídat - např. já na deváté a on na půl jedenácté? Nebo máme dávat syna k babičkám, abychom mohli jít společně? Anebo trávit celou mši sv. před kostelem? Začít docházet do jiné farnosti? A vůbec nejhorší řešení: několik let nechodit do kostela, než náš syn bude mít víc rozumu? Neumím na tyto otázky odpovědět. Stále doufám, že je v nás všech dost tolerance, abychom to společně zvládli. Vždyť z čeho by měla mít farnost větší radost než z rostoucího počtu mladých rodin s dětmi?

Monika Slabá, Praha 10

O dětech v kostele očima společenství maminek:
Mše sv. je společnou modlitbou farního společenství. Myslíme si, že je lepší, když do kostela chodí rodina celá i s dětmi a to i s těmi nejmenšími. Malé děti do věku asi 3 let z dění v kostele nic nechápou a není pro ně zajímavé. Přesto se musí rodič snažit, aby tyto děti nerušily ani je samé, ani ostatní farníky, ani pana faráře. Děti jsou opravdu různé. Některé ukáznit je snadné, u jiných si rodič procvičí svou trpělivost, laskavost i pevné nervy, u jiných je často bezradný. Když 3 - 4 letá holčička nebo kluk začínají pomalu chápat smysl toho skrytého dění v kostele, situace se pro rodiče (a to ne pro každého) stává snazší. Je navíc lepší, můžou-li rodiče s těmito dětmi sedět v předních lavicích, aby děti dobře viděly a mohly tak snáze být v klidu (i když ne v úplném). Všechno má své výhody i nevýhody. Výhodou pro rodiče neposedných dětí v této farnosti je existence boční chodby kostela a místnosti pro matky s dětmi (ta je určena tak max. pro 3 děti). Výhodou pro ne-rodiče, kteří opravdu potřebují při mši sv. klid pro soustředění jsou v neděli 3 mše sv. neurčené pro děti. Myslíme si, že by rodiče s malými dětmi měli opravdu, pokud možno, chodit na dětskou mši sv. v 10.30 hod. a na ní by tolerance vůči projevům dětí měla být větší.

Olga Nejedlá

Děkujeme i za tyto dvě odezvy. Ale k nim bych si přece jen dovolila poznámku:
1. Je mi líto, že se článek dotkl právě maminek, které (jak dobře vím) si své děti hlídají, ale
2. ten článek nebyl kritikou chování dětí.
Byl apelem na ty rodiče, kteří své malé děti nechávají v kostele provádět opravdu cokoliv.
A myslím si, že to bylo jasně napsáno. A myslím si, že určitě máte pravdu v tom, že farní společenství by mělo být nemyslitelné bez tolerance. To bychom pak nejspíš byli spolkem, který nemá právo se hlásit ke Kristovu učení.

Marie

SMYSL SVATOŘEČENÍ BL. ANEŽKY PŘEMYSLOVNY

Podobně jako povstala z ruin kláštera stavba odsouzená již k naprostému zániku, povstává v naší době k novému významu a ocenění i jeho zakladatelka. Z Anežčiných ostatků máme i dnes pouze čelist, uchovávanou do roku 1989 v madridském Eskorialu, ale máme z větší části obnoveno její stavební dílo a dobíráme se i smyslu jejího odkazu. Blahoslavená před sto lety dosáhla před jedenácti roky i nejvyšší pocty - svatořečení - a odkaz jejího života promlouvá z dávné historie i k nám.

Z listin osvětlujících její vliv na vývoj řehole svaté Kláry mluví její vášnivý a nesmlouvavý duch, vytrvalý v zásadách a neústupném boji o přesvědčení.

A stavby chrámů na Františku jsou výrazným projevem uměleckých sklonů své budovatelky. A přece hlavní význam Anežčin je v její oddanosti myšlence náboženské obrody a její neohrožené snaze obhájit mravní směr vytyčený učením Františkovým...."

Hluboké náboženské přesvědčení a mravní síla, s níž se Anežka ujala uskutečňování záměru náboženské, mravní i sociální obrody tehdejšího světa, vystihuje její osobnost nejúplněji a je nejspíše oním poselstvím určeným křesťanům na konci druhého tisíciletí.

(upraveno) JaN

Twitter Facebook YouTube RSS