Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | Kronika | Zpravodaj

Podzim (č. 36)

- Úvodník
- Dětské mše sv.
- Tváře naší farnosti - P. Zbyšek Grzyb
- 5. jubilejní - dětský - den ve Strašnicích
- Jak bylo o prázdninách
  Jiřetín 2000 - Lužické hory, 22. - 28. 7.
  Jak pan kaplan o prázdninách pořádal duchovní cvičení
- O lásce
- Naši světci (sv. Ludmila, sv. Václav)
- Z přednášky MUDr. Jaroslava Kašparů


TISÍCKRÁT
Rudolf Závodný

Počata bez poskvrny
a narozena v září.
Den osmý v liturgickém kalendáři
tisíckrát pozdravuje Tebe.
Tonoucí už se nechytají stébel.

CELEK JE VĚTŠÍ NEŽ JEHO ČÁST

tak zní jedno z axiomat geometrie.
Dá se to vyjádřit i jinak: čtyři čtvrtiny jsou víc než jedna čtvrtina. Proč začínám tentokrát matematikou? Inu proto, že vstupujeme do poslední - čtvrté čtvrtiny letošního jubilejního roku a máme před sebou poslední tři měsíce, ve kterých ještě můžeme zčásti dohnat to, co jsme snad zameškali.
Ty uplynulé 3/4 roku pro nás nebyly bez užitku. Vykonali jsme (aspoň někteří) čtyři jubilejní poutě - do Svaté Země, do Říma, na Svatou Horu a do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Také jsme se snažili využít nabídnuté jubilejní dny k získání odpustků. Přesto však se nás mohla někdy zmocnit únava a nechtělo se nám dál. Proto se nyní, když máme už blízko před cílem, povzbuďme k nové horlivosti.
Měsíc říjen využijme k častější modlitbě růžence, listopad se nabízí k tomu, abychom více vzpomínali na ty, kteří nás předešli na věčnost a prosinec se svým adventem je pro nás velkou příležitostí k přípravě oslavy Narození Páně a ukončení jubilejního roku.
Nechť je proto ta poslední čtvrtina roku důstojným dovršením celoročního snažení o smír s Bohem i lidmi, nechť je bohatá na duchovní plody a přinese nám velkou vnitřní radost z dokonaného díla.

P. Marian OSB

 

Dětské mše sv.

Na dětské mše sv. chodím od jejich počátku, kdy je začal P. Klener sloužit v kapli a měli jsme malé děti, až dodnes, přestože děti jsou už velké a stojí nahoře na kůru. Vyhovuje mi pozdější dopolední čas a také jsou mi bližší rytmické písně než zpívání z graduálu.
Vím, že při těchto mších bude vždy větší hluk, vždyť děti se musí teprve v kostele učit chovat. Ale naučit je to musíte vy, milí rodiče.
Předpokládám, že se všichni shodneme na tom, že kostel je dům modlitby, rozjímání, vzdávání díků našemu Pánu, a to hlavně v době konání bohoslužby, tzn. od úvodního znamení kříže až po závěrečnou píseň.
To, že se mše sv. nazývá dětskou určitě neznamená, že je možné nechat děti pobíhat, dupat, křičet a bouchat věcmi, jak je napadne. Dobře víte, že pro ty největší neposedy má náš kostel dětskou místnost. Nevím, jestli si vůbec uvědomujete, jak těžké asi musí být pro kněze soustředit se na bohoslužbu v tom neustálém hlomozu. Mnoho rodičů své děti zvládá a pokud je náhodou neudrží v klidu, odejdou s nimi ven. Proč to ale nechápou všichni a svou bezohledností ruší slavnost mše sv.? Prosím, zamyslete se!

Marie

 

TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI

Asi po 4 měsících neustálého obtěžování a připomínání se nám konečně podařilo získat několik vět od našeho pana kaplana.

Když se zpovídá kněz ...
Otec Grzyb je u nás již přes rok. Je ho všude plno a to nejen díky impozantní postavě, ale hlavně pro ten nakažlivý smích. Myslím, že málokoho z nás zarmoutil - on to totiž neumí - na vše má jasný a nezvratitelný názor a dialog s ním končí jeho monologem. To vše víme. Jenže toho, co nevíme je určitě víc a protože jsme zpravodaj zvědavý, zeptaly jsme se:

1. Prozraďte něco ze svého dětství, byl jste dítko zlobivé nebo spíše klidný tichý hošík?
Mně se zdá, že jsem se narodil tak dávno, že si již moc ze svého dětství nepamatuji. Ale z toho, co si vzpomínám, moje dětství bylo hezké, klidné, plné lásky rodičů. I když jsem ve škole moc nezlobil, tak občas jsem slyšel, jak některé starší učitelky říkaly: "Tvoji bratři byli takoví klidní a ty … ."

2. Mohl byste nám přiblížit Vaši rodinu?
Jak již jsem výše uvedl, mám jenom bratry a to tři. Všichni jsou starší, mají vlastní rodiny, mají děti. Mým rodičům je teď sedmdesát šest let. Rádi cestují, v poslední době zvlášť do České republiky!!!

3. K Vašemu rozhodnutí být knězem se váže konkrétní příhoda nebo tato volba zrála pozvolna?
Musím říci, že volba životní cesty je vždycky těžká a tím více, když člověk si klade otázku: Co ode mne chce Bůh? Odpověď na tuto otázku jsem našel kolem osmnáctého roku života. Tím chci říci, že otázka být knězem zrála ve mně dost dlouho. I když jsem si řekl, že kněžství je moje životní cesta, tak ještě nějaký čas jsem se Boha ptal, jestli to myslí s mým kněžstvím vážně a eventuálně, jestli moji kamarádi nejsou lépe vybaveni k tomuto poslání.
Když mně bylo dvacet jedna let, tak jsem přišel na to, že i když moji kamarádi byli moudřejší a schopnější, tak že si Bůh žádá mne.

4. Co přivedlo Poláka do Čech?
Českou republiku jsem navštěvoval již od svého mládí, poněvadž tady působili jako kněží moji starší kamarádi. Viděl jsem nedostatek kněží, a proto když jsem ukončil Teologickou fakultu v Polsku, požádal jsem Otce kardinála o přijetí do Pražské arcidiecéze. Díky tomu, že jsem měl v Pražské arcidiecézi hodně známých kněží, bylo moje první působení bez větších potíží a problémů. Mojí první farností byly Říčany u Prahy.

5. Vždy jste tvrdil, že se Vám v Čechách líbí. Platí to stále?
Ano. Platí to i nadále. Jak v říčanské farnosti, tak i tady ve Strašnicích jsem se vždy setkával s milým přijetím, s dobrotou a otevřeným srdcem farníků.
Velmi si toho vážím a je to pro mě povzbuzením, abych ze sebe vydával stále více a více.

6. Co rád čtete, posloucháte, vidíte - zkrátka - jak dobíjíte baterky?
Dvě poslední knihy, které jsem přečetl teď na dovolené jsou: "Apokalypsa" - Michaela D. O'Briena a také "Prázdné ruce" Marie Calasanz Ziescheiové. Zvláště ta poslední knížka vypráví zajímavým způsobem, jak veliké věci může udělat s člověkem Bůh, jestliže se mu člověk celý odevzdá.
Když se jedná o hudbu, tak rád poslouchám Vangelise, Celine Dion a Andreu Bocelliho. Při té příležitosti bych chtěl požádat farníka, který si před rokem půjčil ode mne čtyři CD, aby mi tyto již vrátil.
V televizi nejraději sleduji sportovní přenosy, zvláště hokej a fotbal. Průběžně sleduji televizní zprávy, abych byl informován o dění doma i ve světě. Rád zajdu i do divadla a na dobrý koncert.

7. Co byste nám chtěl vzkázat na závěr?
Také i tentokrát chci vám říci to, co ode mne často slyšíte. MÁM VÁS RÁD. Děkuji vám rovněž za vaši přízeň a prokazovanou dobrotu. Mám také na vás prosbu: Nezapomínejte na mne ve svých každodenních modlitbách.

Otče, díky za Váš čas. S diplomacií sobě vlastní a v duchu hesla ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím, jsme se dověděli něco málo z Vašeho života. Myslím, že za většinu farníků mohu říci: I MY VÁS MÁME RÁDI! Jsme vděční Pánu, že řídil Vaše kroky i do naší farnosti. Vaše prosba jistě nezůstane nevyslyšena.

 

5. JUBILEJNÍ - DĚTSKÝ - DEN VE STRAŠNICKÉ FARNOSTI

25. červen roku 2000, dětský jubilejní den, zahájila ve strašnické farnosti dopolední mše svatá pro děti. Dětská mše svatá se slouží sice každou neděli, ovšem tato byla poslední ve školním roce 1999/2000 a té další se děti mohou zúčastnit až po prázdninách. Během bohoslužby poděkovaly děti i ostatní přítomní za veškerou Boží milost, projevenou všem v uplynulém školním roce a poprosily tak o ochranu a požehnání o prázdninách. Na závěr dostalo každé z dětí sladkost v podobě perníkového sluníčka a vafle, což ovšem pro zbytek mše svaté vyvolalo lehký neklid a šum, způsobený netrpělivým dožadováním se pochoutky a usilovným žmouláním obalu sušenky dětskými prstíky. Při ohláškách poté pan kaplan pozval děti i rodiče na další akci, pořádanou farností v rámci dětského jubilejního dne, kterou bylo zábavné odpoledne na zahradě mateřské školky v Nučické ulici. Je škoda, že dětské mše svaté se tentokráte účastnilo o něco méně dětí nežli jindy.

Zábavné odpoledne se soutěžemi a hrami mělo být zahájeno v 15.00 na zahradě mateřské školky, ovšem kvůli deštivému počasí musela být celá akce nakonec přesunuta do prostoru farní učebny a sálu. Na tuto alternativu bylo samozřejmě upozorněno předem, již v rámci pozvání během dopolední mše svaté. Změna programu sice u některých dětí vyvolala mírné zklamání, na které však rychle zapomněly, jakmile spatřily, co vše je pro ně přichystáno. Kromě lákavého občerstvení na ně ale i na rodiče, čekala spousta zábavy, her a soutěží. Na jednotlivých stanovištích si děti mohly vyzkoušet například hod na cíl v podobě pyramidy z plechovek od piva nebo zatloukání (spíše zaťukávání) hřebíku do polystyrenu či propichování zavěšených nafouknutých balónků špendlíkem se zavázanýma očima. Vše samozřejmě za bdělého dozoru obsluhy každého stanoviště. Odměnou za každou absolvovanou disciplínu pak byl bonbón a razítko se zvířátkem na ruku. Některé atrakce, jako například soukání bonbónu na niti do úst bez pomoci rukou nebo lovení nakrájených kousků jablek ústy z nádob s vodou, byly ovšem mnohem zábavnější pro přihlížející než pro soutěžící. Dobře se bavily malé i větší děti, ale též rodiče a doprovod dětí, neboť soutěžit mohli samozřejmě i oni. Z dospělých soutěžících nicméně výrazně vynikl zejména pan kaplan, páter Zbyšek Grzyb, jenž některá stanoviště absolvoval i vícekrát a jehož předloktí byla záhy obsypána razítky v podobě žiraf, koček, motýlů Emanuelů apod. Je potěšitelné, že se her a zábavy zúčastnilo také několik dětí, jejichž rodiče nejsou věřící nebo, lépe řečeno, nenavštěvují bohoslužby ve strašnickém kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.

Po soutěžích a hrách následovalo občerstvení v podobě koláčů, čaje a nápojů s ovocnou příchutí, na něž se děti spontánně vrhly po výkřiku pana kaplana Grzyba: "Kdo má rád koláče a ovocnou šťávu, tak za mnou!" Nezapomnělo se samozřejmě ani na dospělé, kterým jistě přišla vhod káva nebo čaj a koláč.

Když se děti posilnily a dospělí dopili kávu, vzala si jedna z maminek kytaru, rozdaly se zpěvníky a začalo se zpívat. Zpívaly se také písničky, které se děti naučily v kostele během školního roku, z nichž nejoblíbenější je u nich jistě píseň: "Kdo stvořil mrkající hvězdy, zpívající ptáky, vlnící se moře?" (a tak podobně dále).

Na závěr zábavného odpoledne pro děti samozřejmě nesměly chybět diplomy, udělované za účast v soutěžích (diplom ovšem dostalo každé dítě bez rozdílu) a další perníková sluníčka na žluté stuze. Děti odcházely domů nadšené, dospělí spokojení. Zábavné dětské odpoledne bylo příjemné a uvolněné a všem, kteří celou akci zorganizovali a připravili je třeba poděkovat.

Poslední událostí, uspořádanou v rámci 5. jubilejního dne roku 2000 strašnickou farností, bylo setkání rodičů ve společenství Klubíčko od 19.00 po večerní mši svaté, kde bylo mimo jiné možno popovídat si o radostech i starostech spojených s výchovou dětí.

P. a K. Cenkerovi

 

JAK BYLO O PRÁZDNINÁCH

Aspoň na papíře a na chvíli se ještě vrátíme k prázdninám. Jako vždy jsme obdrželi "nepřeberné" množství příspěvků od Vás, milí čtenáři. Na ukázku vybíráme z deníku naší hudební skupiny KALOKAZHATIA:

Jiřetín 2000 - Lužické hory, 22. - 28. 7.
Letní soustředění (na odpočinek) "Kaloky", Eliščina chata, o jejíž severní stěnu se opírají náhrobky přilehlého hřbitova
Sobota: Tak jsme v Jiřetíně. Malebná chalupa, ti šťastnější spí přímo u hřbitovní zdi. Povídali jsme si s místním zvířectvem - psi, kočky, ptáčci, Eliščin kamarád.
Neděle: Ostříhali jsme Hanku a čekáme pořád příjezd zbylého osazenstva. Stále chybí tři lidé. A začíná konečně jakés, takés léto. Ostříhali jsme Markétu. Konečně dorazily holky. Ostříhali jsme Lucku - přijel Láďa.
Pondělí: Kritický den. Asi špatný tlak. Ajka byla 6krát nakupovat. Vše řeší spánek. Několik odvážlivců vyrazilo do Německa. Malý problém s návratem, ale dobře to dopadlo. Večer jsme upekli žužu (ale je tady krásně).
Úterý: Den oslav. Snad všichni dnes něco slaví. Vyběhli jsme na Křížovou horu a na Jedlovou. Zteči Ládi a Pavla odolal hrad Tolštejn, tak jsme ho se zbytkem zbrojnošů dobyli po normální přístupové cestě (zapomněli jsme na lavičce sušenky). Dnešní den jsme nakonec věnovali Karlovi, Láďa byl zvědavý, vedle koho spíme. Postel jsme totiž měli u hřbitovní zdi. Tak vznikla imaginární postava Karla.
Středa: Karel se nám hned ráno odvděčil. Netekla voda! Až když jsme zaklepali na kohoutek a volali Karle, voda začala opět téci. Asi ho zítra vezmeme za odměnu do kina.
Čtvrtek: Opět jeden z unavenějších dnů. V podvečer jsme šli do kina. Vše se probudilo až večer, či spíše v noci. Část lidí se kolem 24 hodiny někam vytratila. Když se vrátili, říkali, že šli po jednom km na východ, západ, jih a sever, ale nevíme jestli v kruhu nebo křížem. Spát se šlo (pokud se tomu tak dá říkat) asi ve 3.30 pozdně nočního času.
Pátek: Dlouho jsme spali. Po snídani jsme zjistili, že za chvíli musíme odjet, tak jsme honem ještě chvíli hráli. Pokoušeli jsme se i o úklid!! Odpoledne jsme odjeli ku Praze.

Klára a Pavel

Jak pan kaplan o prázdninách pořádal duchovní cvičení

Prázdniny a dovolené máme pro občerstvení těla, ale i ducha. Zdůraznil nám to P. Marian ve svém prázdninovém úvodníku ve Vzkříšení, slyšela jsem to od říčanského pana faráře při prázdninovém kázání a nakonec i četla v Katolickém týdeníku.
Ale jak to jenom zařídit, aby člověk opravdu doplnil a obnovil duchovní sílu? Když po celodenním výletě usednu do kostelní lavice, může se mi stát, že tak nanejvýš budu myslet na to, jak mě bolí nohy.
Kupodivu se občas věci řeší samy a i tentokrát se zprvu nepříznivé okolnosti (nemoc, kvůli které nebylo možno odjet na rekreaci těla) staly vhodnými k rekreaci duše.
Během roku se ve všední dny účastním bohoslužby málokdy, a tak když jsme zůstali doma a děti navíc odjely na prázdniny, napadlo mě využít volnějšího režimu a stát se na chvíli onou Marií, která nechá být domácí práce a jde poslouchat Boží slovo.
Tímto děkuji našemu panu kaplanovi za jeho červencové bohoslužby a slova kázání při nich.
Po 14ti dnech jsem pochopila, proč se duchovní obnovy pořádají na tichém místě a v uzavřené společnosti.

Marie

 

O LÁSCE

"Za trochu lásky šel bych světa kraj...." se vyznává již před stoletím Jaroslav Vrchlický. Kdysi dávno se ve škole učilo, že je několik druhů lásek: mateřská, manželská, láska k bližnímu... A dnes, když slyšíme v televizi slovo "láska", mládež od 5 do 25 let pod tímto slovem rozumí sex. Ti starší většinou vědí, že je to s láskou trochu složitější. Tak co je láska? Je to ten nejúžasnější pocit, ale pozor! - musí to být láska krásná. Svatý Pavel podal vynikající definici krásné lásky: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatností, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá." (List sv. Pavla 1., Korintským 13).
Tyto atributy se musí promítnout do každé lásky, jinak se místo blaženosti usoužíte a upláčete, třeba ne hned, ale jednou jistě.
Když se maminka, místo aby si povídala a pohrála se svým děťátkem, soustavně věnuje jen svým zájmům, jednou zjistí, že ji její povyrostlý pan syn nebo slečna dcera nepotřebují, nyní oni preferují "americký styl", pryč od rodiny, jen mít volnost a na nikoho se neohlížet. Nanejvýš na vás budou chtít peníze. Je to oběť, zříci se po dlouhá léta části svého soukromí, omezit své zájmy a věnovat čas radostně svým dětem, ale jednou přijdete na to, že to byl nejlepší vklad do vaší vlastní budoucnosti.
Když se mladí lidé seznamují, vidí nejdřív zevnějšek. Samozřejmě, od toho jim Bůh dal oči a dívky se snaží být co nejhezčí, mládenci si začnou mýt krk a čistit boty. Ale ti primitivnější, kteří nepřemýšlejí, jestli vyhlédnutý protějšek má také vlastnosti, pro které by stálo za to ho obdivovat - zodpovědnost, cílevědomost, něžnost, ohleduplnost, pravdomluvnost, slušnost a dokonce i pracovitost - i když ta se v tomto věku ještě nemusí přehánět - ti jsou chudáci, kteří se už předem rozhodli jednou zařadit do těch 50% dvojic, které se zase brzy rozvedou. Mladí lidé mají dnes mnohem více volnosti než minulé generace a měli by být i zodpovědnější. Zdá se, že inteligentní dvojice skutečně své vztahy prožívají jinak. A mohou pak vzpomínat na krásnou lásku, krásné přátelství.
A když se vezmou, jde pak o něco úplně jiného. Když nepředchází krásná láska, věřte, sotva se to dá vydržet. V každém manželství jsou starosti, nikdo nežije v pohádce. Denně se potkávat ve dveřích koupelny s rozčepýřenou spěchající polovicí, nacházet stále na umyvadle nezavřenou pastu, to je k vzteku - a to jsou drobnosti, viďte? A když přijdou děti, největší radosti i starosti v životě a také nejčastější příčiny hádek mezi manžely. A nedej Pán Bůh, když sedíte v práci celý den vedle příjemného, klidného, upraveného, usměvavého člověka, to je pak zapotřebí nejen přivolat na pomoc krásnou lásku, ale i trpělivost a zodpovědnost a další křesťanské ctnosti.
Mají to tedy lepší ti, kteří si vybrali jako životní cíl lásku k Bohu? Ba ne. Brzy je přejde naivní sladké toužení po nebeském klidu. Odevzdání se není lehké, lidé okolo i ti svěcení - nejsou andělé, je třeba se zapřít, zatnout zuby a orat tvrdou brázdu lidských srdcí stále dokola. Naštěstí ta krásná nadšená mladá láska většinou zcela nezmizí z hlubiny srdce a pomáhá přežít i trpké chvíle.
A tak přesto pro každého z nás stále platí: "Kdybych lásku neměl, nic nejsem." Alja Rachmanová říká ve svém románu Továrna na nového člověka (farní knihovna sign. B 347): "Ach láska nemá nic společného s růžemi, slavíky a tichými nocemi měsíčními - láska je nekonečná, nepřetržitá práce pro člověka, jehož milujeme, úplné zapomnění na sebe samého, zřeknutí se vlastní osobnosti... Láska, to je umění nalézt v bolestech, jež trpíme pro milovaného člověka, radost. Je to oběť, kterou lidské srdce skládá k nohám toho, jenž svou láskou zachránil lidstvo."
Prosme tedy Pannu Marii - Matku krásné lásky -, aby nám pomohla si krásnou lásku získat a udržet.

JaN

Přídavek - Láska a tmavé kouty naší duše

Já bych teď zkusila přejít od "slov k činům". Jsou lidé, kteří mají dost lásky pro celé své okolí (a třeba nejen pro rodinné příslušníky), ale jsou lidé, kteří nejen, že toho schopni nejsou, ale nechtějí lásku ani přijímat. Snad ze strachu ze zklamání (ztráta přátelství, známosti) nebo aby nikdo nenahlédl do jejich nitra? Člověk by měl lásku dávat, ale zároveň ji musí i sám přijímat, jinak bude mít láska charakter spíše destruktivní. A je možné jít za tím, kdo je nám sympatický a říci mu: "Mám tě rád, měj mě také"? Mám obavu, že nikoliv.
A láska v našich skutcích?

Spěchám, chodby metra jsou plné lidí, mezi nimi jde pomalu slepec. Ale určitě tudy nejde poprvé, zná svou trasu, a tak ho minu a spěchám dál. Samozřejmě, za chvíli následují výčitky svědomí.
Pane, prosím odpusť, že jsem tě minula a nepodala ti pomocnou ruku.
Je sbírka na dobročinné účely. Kolik mohu dát, abych příliš neomezila sama sebe? Co když mi potom už nezbude na novou kabelku? Ať dají více ti, kteří mají velké platy! A nakonec pořád jsou nějaké sbírky, vždyť potřebných je stále mnoho.
Pane odpusť, že jsem ti neposkytla přístřeší!
Mám si koupit "Patrona"? Ale teď ne, spěchám do práce, musela bych vyndávat peníze a zdržela bych se. Vždyť za mnou jde spousta lidí, oni se postarají.
Pane odpusť, že jsem tě nenasytila!
A naše láska ke Stvořiteli? Když jsem se takhle jednou začala vymlouvat, jako že nemohu být každý den na mši sv., protože... otec Grzyb řekl jenom: "To je hodina, kterou obětujete Bohu". Jak velkou máme lásku, když za vše, co od Něho dostáváme, nevěnujeme k Jeho chvále ani hodinu!
Bože odpusť nám, vždyť my vůbec nevíme, co činíme!!

Marie

 

NAŠI SVĚTCI

Svatá Lidmila (Ludmila) 16. 9.
pocházela z nevelkého kmene Pšovanů na Mělnicku. Její otec Slavibor byl pohanem, ona přijala křest po svém sňatku s Bořivojem, knížetem kmene Čechů v západní části středních Čech. Bořivoj byl podle legendy pokřtěn na Moravě na přelomu let 869 - 870.
Ludmila byla, podle starých kronik, vzorem křesťanských ctností a v křesťanské víře vychovávala také svého vnuka Václava. Jeho matka Drahomíra byla ve starších legendách líčena jako nehodná a chybující křesťanka. Křesťanská misie kněze Kaicha, který patrně pokřtil v Čechách Ludmilu, dostala za své hlavní sídlo Levý Hradec, kde vznikl první křesťanský chrám na území českého kmene - rotunda, jejíž zbytky se našly pod tamním chrámem sv. Klimenta. Druhý chrám, mariánský, zbudoval Bořivoj v Praze na Pražském hradě jako dík za vítězství nad pohanskou reakcí. Je v půdoryse zachován, na jeho základech syn Bořivojův Spytihněv zbudoval chrám a dal se tu i pohřbít. Svatou Ludmilu na Tetíně zardousili vrazi, které prý objednala její snacha Drahomíra. Tělo sv. Ludmily bylo přeneseno do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě.

Svatý Václav 28. 9.
líčený v domácích, uherských i rakouských pramenech jako mocný panovník (i když evropský západ se o něm nezmiňuje), měl hluboké vzdělání ve věcech víry i morálky, od své báby Ludmily znalost jazyka a literatury staroslověnské a na Budči pak získal znalosti literatury a jazyka latinského a snad i řeckého. Takové vzdělání bylo ještě dlouho potom u evropských panovníků výjimkou.
O suverenitě Václavově nelze pochybovat. Mocenské poměry v jeho době byly složitější, některá kmenová území ještě nebyla sjednocena pod českou vládou a zvenku byl český živel obklopen nepřáteli. Po roce 924, kdy se Václav ujal vlády, došlo k výpravě Jindřicha I. do Čech, někteří historici se však domnívají, že k výpravě, která skončila poplatkem, došlo až po zavraždění sv. Václava. Kronikář Widukind mluví o přátelství mezi světcem Václavem a německým králem Jindřichem I., který Václavovi daroval vzácný ostatek - ramenní kost sv. Víta. Svědčilo by o tom i to, že stavba třetího pražského chrámu, který budoval sv. Václav, byla zasvěcena sv. Vítu. Také tradovaný závazek 500 hřiven stříbra a 120 volů byl snad již prastarým závazkem.
Pro budoucnost země byl důležitý Václavův duchovní a kulturní profil, jeho kladný vztah k oběma církevním směrům u nás, staroslověnskému a latinskému. Pohostinnost vůči kněžím z Bavor nelze posuzovat nacionálním hlediskem z doby po roce 1309 ani romantickým vlasteneckým zanícením minulého století. V 10. století šlo o otevírání přístupu evropským proudům, které v rámci raného středověku přinášely pokrok. Kníže Václav si brzy získal úctu pro své žité křesťanství: vykupoval otroky, propouštěl vězně, postil se, přisluhoval kněžím při bohoslužbách, konal pobožnosti a podporoval chudé, dokonce odstranil i trest smrti. Vynikal osobní silou a statečností. Byl prohlášen patronem země české, jak dosvědčuje i píseň Svatováclavská, která vznikla v poslední čtvrtině 13. století a byla modlitbou Čechů v dobách nejhorších. Korunovační klenoty byly zasvěceny sv. Václavu, oblíbenému světci Karla IV., Otce vlasti. Zavraždění sv. Václava bylo pro západní politiku těžkou ranou a znamenalo dlouholetou válku bratrovraha Boleslava I., který se po 14ti letech bojů poddal německému králi Otovi I. a obnovil starý poplatek.

Z pramenů farní knihovny zpracovala JaN

 

Z PŘEDNÁŠKY MUDr. Jaroslava Kašparů

kterou pořádala Matice svatoantonínská 4. 10. 1998 v kapli u sv. Antonína nad Blatnicí:

"Jmenuji se Jaroslav Kašparů, jsem psychiatr z Pelhřimova a také jáhen z Pelhřimova a k tomu asistent Teologické fakulty v Českých Budějovicích. Původně jsem materialista a ateista. Vůbec. Já se za to nestydím, že jsem byl do 19 let ateistou. Styděl bych se, kdybych jím zůstal. Když jsem studoval na vysoké škole, začalo se moje přesvědčení měnit. Kdyby mi předtím někdo řekl, že budu jáhnem, že budu učit náboženství a přijedu 4. října něco povídat na sv. Antonínek, tak bych mu řekl: "Kamaráde, dej si studený hadr na hlavu, stoupni si do průvanu, to ti udělá dobře." Vždyť přece já, vědecko - ateisticko - velkokapacitní maximozek neklesnu na konci 20. století tak hluboko, abych věřil na nějakého pánaboha. Stalo se. Pak ať mi někdo říká, že se nedějí zázraky. Takové zázraky jsme viděli i u jiných.
Hledali víru, došli k ní a prozářil se jim život.
Říkali nám před léty: "Vy zpátečníci a tmáři, vy nemáte rádi jasné světlo vědy!" Naopak. Jeden kněz, když mluví s mladým člověkem, říká mu: "Poslechni, ty jsi nějaký nemoderní, když na konci 20. století zůstáváš ještě ateistou."
Co je to vůbec víra? A kdo je věřící? Představit si, že tady někde v krajském městě, třeba v Ostravě udělal Institut veřejného mínění anketu o víře. Slečna s papírem a tužkou by přicupitala k pánovi a řekla by mu: "Pane, jste věřící?"
A ten pán by řekl: "Prosím vás, věřící, dneska? Já mám maturitu i řidičák, já jsem chytrej člověk, já věřící nejsem. A automaticky by od té slečny odešel. Velice totiž spěchá, hledá krajskou nemocnici, protože ho tam poslal obvoďák. Vyptává se na cestu, lidé mu řeknou, kudy se k nemocnici jde. Na vrátnici se zeptá, kde sídlí pan doktor X, vstoupí do jeho ordinace, tam sedí nějaký muž v bílém plášti. Onen pán mu sdělí své potíže, dostane papírek a jde do lékárny. Tam je paní, které dá onen recept, ona mu vydá krabičku. On jde k autobusu a jede zpět domů.
Prosím vás, to je, přátelé, hluboce věřící člověk! On věří tomu, kdo ho do nemocnice poslal, on věřil, že ten pán je doktor, on věřil, že to je magistra v lékárně, která to dokonce přečte, on věřil, že autobus jede tam, kam má napsáno, že šofér není opilý. Totiž, kdyby byl nevěřící, tak chce vidět na doktorovi diplom, na lékárnici taky diplom a šoférovi dá fouknout hned, jak si koupí lístek. To je hluboce věřící člověk! Ale vy mi řeknete: No jo, ale to je jiná víra, to je víra někomu!
Aha! Ona existuje víra v někoho, v něco a někomu.
My žijeme v době, která je hodně náboženská, ale málo křesťanská. Lidé věří v novopohanské kulty a vyznávají -něcismus. Říkají ono něco musí být, něco je! A v to něco věří.
Představte si člověka, který se sám považuje za ateistu. Víte, mimochodem, jaký je přesný překlad slova ATEISMUS do češtiny? Teismus je obliba pití čaje a když před to dáte A, tak je to odpor k pití čaje. Kdyby vás někdo požádal o překlad toho slova, tak mu to hned vysvětlete.
Ateismus je silná víra! Víra v to, že není Bůh. Tomu se musí věřit a já to považuji za jednu z nejsilnějších věr. Člověk musí věřit ve všechno jiné, hlavně ne v Boha. Hlavně v náhodu! Náhodou je tady vesmír, náhodou je tady život, náhodou hmota mozková chápe sama sebe. Víte, co se říká o náhodě? Ano, přesně to. Já to řeknu, oni to tam vzadu neslyší. Že náhoda je blbec! Já buď věřím v Boha, který je inteligentní nebo v onu náhodu. Nikomu to neberu, ale vždycky si myslím: "To věříš v pěkné věci, kamaráde!"

Twitter Facebook YouTube RSS Email