Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | Kronika | Zpravodaj

Velikonoce (č. 34)

- Úvodník
- Ples vršovické farnosti
- Velikonoční soutěž
- Rádio PROGLAS
- Jak se stát miliardářem
- TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI - Karel Duchek
- SNĚMOVNÍ KROUŽKY
  Sněmovní kroužek ve Strašnicích
  Sněmovní kroužek manželského společenství středního věku
  Úvaha nad sněmovními kroužky
- Pozdrav z pouti (sv. Cyril a Metoděj)
- Byli jsme ve Svaté zemi!


DOBA VELIKONOČNÍ

je druhé nejdelší období liturgického roku. Zaujímá 96 dní. Začíná Popeleční středou a končí nedělí Seslání Ducha svatého. Jejím "ohniskem" je tzv. Svaté třídenní, které začíná večerní mší sv. na Zelený čtvrtek a trvá do večera slavnosti Zmrtvýchvstání Páně - Hodu Božího velikonočního. Má dobu přípravy - 40denní dobu postní, která má tři části:
- od Popeleční středy do 5. postní neděle,
- od pondělí po 5. postní neděli do soboty po 5. postní neděli (tzv. doba utrpení) a
- Svatý týden, který začíná Květnou nedělí.
Po Svatém třídenní následuje velikonoční oktáva: od Pondělí velikonočního do 2. velikonoční neděle a pak je doba doznívání slavnosti - v užším slova smyslu "doba velikonoční" - od pondělí po 2. velikonoční neděli do slavnosti Seslání Ducha svatého.
Ve chvílích, kdy budete číst toto číslo farního zpravodaje, bude se už chýlit ke konci první polovina doby velikonoční - její příprava. Snad si v duchu řeknete, že jste tu dobu přípravy neprožili tak, jak jste si předsevzali o Popeleční středě. Nebuďte z toho smutní. Nikdy nad sebou nelámejte hůl a nerezignujte! To minulé přenechejte Božímu milosrdenství. Snažte se především naplno prožít přítomnost, tedy Svaté třídenní, a potom se už jen radujte celou zbývající druhou část doby velikonoční z toho, že jste byli vykoupeni Ježíšovou smrtí na kříži a že Jeho zmrtvýchvstání je zárukou i našeho vzkříšení. Mějte v srdci radostné vědomí toho, že jste vyvolení pro nikdy nekončící život ve věčné blaženosti, a proto ať vám stále zní v nitru radostné - Aleluja - chvalte Pána!
To vám všem ze srdce přeje

P. Marian OSB

 

Ples - sobota 26. 2. 2000

Je hezký slunečný den, u nás doma jsme odpoledne oprášili zimní prach na starém gramopřístroji, přehrávali si staré pěkné desky - muž si něco kutil ve svém technokoutku a já jsem šila polštářky pro dceru. Docela pohoda... Přiblížil se podvečer a já jsem oživila slibované - po nedělní mši ve strašnickém kostele jsme si nad plakátem řekli, že půjdeme na ples!

Ještě jsme na "Barče" (KD Barikádníků) nikdy nebyli, nikoho tam neznáme, budou ještě k dostání vstupenky?

Nevlídná vstupní chodba s hracími přístroji, zato milá obsluha v šatně, rozpaky nad poloprázdným sálem, roj radostných děvčat i skoro ještě školaček u pokladny - a je rozhodnuto - zkusíme to, zůstaneme.

Pravý ples má předtančení - sympatický pár předvedl okouzlující taneční program, jen dotvrzující mnohé účasti v úspěšných soutěžích. Pak se sál najednou silněji zaplnil, parket pěkně ožil. Před námi sklenky s červeným vínem, milá obsluha, solidní ceny - a pak, že nenajdete v dnešní době slušnou "normální" zábavu. Kapela pěkně vyhrávala k tanci, pro každého něco. Následovala přestávka a najednou si s dovolením k nám přisedl jen tak po sousedsku muž. Vítali jsme milou společnost, sdělovali si dojmy z večera. Zdvořilým představením pana faráře z vršovické farnosti jsme byli příjemně zaskočeni. Jak jsme si připadali vítaní a ne cizí. Nebyli jsme jediní, ke kterým zavítal.

Kolem půlnoci dokonce zahrála i skupina mladých farníků "něco trochu jiného" a pak následovala tombola se skromnými výhrami, ale určitě něco vyhrál každý, kdo si koupil lístek - i kdyby to propiska byla! A ještě dále pak vyhrávala hudba, tančilo se, mladí stále vytvářeli na parketu nové a nové taneční figury, ti starší častěji odpočívali.

Doufám, že můžeme srdečně poděkovat všem, je nač vzpomínat, je určitě nač se těšit, třeba se přidají i jiné farnosti.

pí. Vedlichová

 

VELIKONOČNÍ SOUTĚŽ - Výzva pro děti i rodiče

Již více než deset let vyhlašuje strašnická farnost dvakrát ročně výtvarnou soutěž pro děti. Mají za úkol vyrábět vánoční či velikonoční přání a kraslice. Žel Bohu, poslední dobou zájem o tyto soutěže stále více opadává. A my se ptáme, zdali má vůbec smysl v těchto soutěžích pokračovat...
Byl to vskutku politování hodný pohled při poslední vánoční besídce: sál plný dětí a vánočních přání na nástěnce pouze šest! A já se vás, milí rodiče, ptám: Co dělají vaše děti ve volném čase? Sedí u počítače? Dívají se na televizi? Nebylo by pro jednou lepší nadchnout je pro nápaditější činnost? Vysvětlete svým dětem, že jimi vytvořená přání či kraslice rozhodně neskončí v popelnici. Naopak. Jako každý rok je odneseme do některé nemocnice či do domova důchodců. A tak se z nich budou těšit lidé, kteří by jinak o Velikonocích tolik radosti neužili.
Věříme, že účast v letošní velikonoční soutěži se opět znásobí. Přejeme vám mnoho nápadů a hezkých zážitků při vaší výtvarné činnosti s dětmi. Naše heslo zní: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Každý soutěžní příspěvek přinese radost starému, osamělému člověku."

Klára

 

Rádio PROGLAS, studio Kristián - Praha informuje

Brněnské Rádio Proglas nás požádalo, abychom informovali Vás, čtenáře našeho zpravodaje, o možnostech poslechu této ryze křesťanské rozhlasové stanice v Praze, případně zprostředkovali poradnu, jak je možné poslech tohoto rádia na území Prahy zlepšit. Odbornou radu či pomoc od dobrovolných spolupracovníků, dokonce i posouzení signálu ve Vašem bytě, lze domluvit na tel. 201 81 319.
Program této nezávislé nekomerční křesťanské stanice lze poslouchat v Praze z vysílače Ještěd (97,90 MHz) na rozhlasovém přijímači s digitálním laděním (čísla na displeji), s vnější anténou, případně se zapojeným mezifrekvenčním filtrem. Bezproblémově lze poslouchat ze satelitu Kopernikus 2; připojením přes internet; kabelovým domovním rozvodem v Praze zřízeným firmami Kabel Plus Praha nebo TES Litvínov (107,50 MHz) nebo firmou Dattel (106 MHz).
Vysílání je financováno z příspěvků a darů od posluchačů. Každý kdo tento program poslouchá, může jej finančně podpořit - stačí 1 Kč denně.

Podle dopisu zaslaného redakci zpracovala JaN

Aktuální příspěvek od našeho stálého spolupracovníka:

Jaké mám zkušenosti s tímto vysíláním?
Rádio Proglas poslouchám dnes již pravidelně asi čtvrtý měsíc. Oslovilo mě od prvního dne svou pestrostí, samozřejmostí, smysluplností a hlavně nepřetvařovaným hlasatelským projevem. Díky tomuto vysílání se mi otevřel nový svět informací a přehled o současné vysoké úrovni křesťanských kapel a souborů z Čech a Moravy. Už jste třeba slyšeli v rozhlase zpívat novinku - chorál Svatý Václave v podání arcibiskupa Jana Graubnera ve spolupráci s Danielem Hůlkou? Pravděpodobně většina z Vás, potenciálních posluchačů, farníků strašnické farnosti, by si jistě našla ve vysílání pořad, který Vás osobně zaujme nebo osloví. Za zkoušku rozhodně stojí tyto netradiční pořady: živý růženec po telefonu; zpravodajské relace BBC a Vatikánu; v pravé poledne modlitba Anděl Páně vysílaná přímo z redakce, před půlnocí Čtení z liturgie hodin nebo modlitba vysílaná na závěr každého dne - Simeonovo kantikum.

Milan

 

Jak se stát miliardářem

Jednoho dne v r. 1965 přišla do školní knihovny v jedné základní škole v Seatlu (USA) učitelka se žákem čtvrté třídy. "Je se svou prací hotov dříve než ostatní, nemohla byste ho, paní knihovnice, do přestávky zaměstnat?" Drobnému blonďáčkovi se práce v knihovně zalíbila, zvláště vyhledávání špatně založených nebo ztracených knih, a knihovnice si také oblíbila pečlivého žáčka. I když se rodiče přestěhovali na druhý konec města, uprosil je, aby mohl v původní škole zůstat a pomáhat v knihovně. Nikoho však nemohlo napadnout, že z cílevědomého a houževnatého mladíka Bil-la Gatese bude genius informatiky, počítačový magnát společnosti Microsoft a nejbohatší muž Ameriky.
Hledáme šikovného mladíka nebo slečnu na pomoc ve farní knihovně 1x týdně nebo dle dohody. Třeba z vás bude miliardář!

 

TVÁŘE NAŠÍ FARNOSTI

Ještě jeden pohled na P. Mariana, který byl hostem naší rubriky ve vánočním čísle farního zpravodaje.

Líbí se mi každoročně, jak se mile a bezprostředně baví vždy při vánoční besídce. Při pohádce se směje a komunikuje s mladými herci. Z toho je vidět, že má pěkný vztah k našim mladým farníkům.
Má také velmi krásný hlas, který využívá i při mši sv., když se z kostela občas ozývá nesmělé pípání. Pamatuji si též, jak s velkou chutí zpíval nepřebernou škálu národních písniček při jednom ze společných setkání farníků. I na farních poutních zájezdech udržuje veselí a dobrou náladu. Proto ho máme rádi.

Ludmila L.

 

Hostem tohoto čísla Vzkříšení je osobnost v naší farnosti jistě nepřehlédnutelná - muž slova, náš mluvčí - pan KAREL DUCHEK

- Vaše příjmení Duchek má takový "křesťanský nádech". Ovlivnilo to nějak Váš osobní život?
Moje příjmení skutečně vypadá, že je odvozeno od základu "duch". Snažím se, abych žil podle Ducha svatého, ale ne vždy se mi to zcela daří. Zřejmě jsem "dostal" toto jméno proto, abych si na Ducha svatého vzpomněl i ve chvílích, kdy se cítím slabý a uvědomil si, že Duch vane jak chce, takže i já mám vždy naději na jeho pomoc.

- Strávil jste své dětství v blízkosti strašnické farnosti?
Dětství jsem převážně strávil ve strašnické farnosti, i když pokřtěný jsem byl v kapli tehdejší Zemské porodnice Na Karlově.

- Jaké klukovské vzpomínky se vážou k této farnosti?
Vzpomínky na klukovská léta ve strašnické farnosti jsou samozřejmě bohaté. Od těch, kdy mě rodiče jako malého kloučka drželi při mši sv. střídavě na ruce, abych v přeplněném kostele viděl na oltář, přes první svaté přijímání, ke kterému tehdy chodily téměř celé školní třídy, takže se muselo rozdělovat do několika mší sv., přes moje ministrování, které tehdy probíhalo v latině, což nebyla ve třetí třídě moje silná stránka, až po dobu, kdy pod tlakem komunistického režimu z těch mnoha desítek dětí od prvního svatého přijímání nás zbyla v kostele hrstka. Důležité je, že jako dítě jsem měl v kostele vždy pocit bezpečí a přátelské atmosféry, i když bylo přeplněno, vydýcháno a já jsem také občas zazlobil.

- Kdo Vás v dětství kromě rodičů nejvíce ovlivňoval?
V dětství na mě měla výrazný vliv moje babička, žena přísná, ale velmi dobrá. V kostele pan profesor Novák, tehdejší katecheta, později P. Klement. Oba měli osobitý, netradiční přístup ke svým kázáním a pro mě osobně to mělo velký význam.

- Díky svým rodičům patříte k pamětníkům, kteří znají historii kolem rezervace pozemku pro stavbu nového kostela. Jak to tehdy vlastně bylo?
Strašničtí farníci se scházeli k bohoslužbám v kapli staré strašnické školy až do roku 1919, kdy byla kaple zrušena. Od roku 1920 pak v kostele sv. Václava na Vinohradském hřbitově. V roce 1924 založili "Spolek pro postavení katolického kostela ve Starých Strašnicích". Pozemek pro výstavbu kostela dostali roku 1929 darem od paní Magdaleny Škrábkové, vdovy po statkáři Aloisu Škrábkovi. Pozemek o výměře 3 648,5 m2 byl obdélník orientovaný východo-západně. Vzhledem k tomu, že jeho část byla zabrána výstavbou přilehlé komunikace, bylo nutné pro stavbu našeho nového kostela ještě dokoupit část pozemku směrem k Dubečské ulici.

- Co se vlastně stihlo připravit v době "Pražského jara" v roce 1968 a jaké bylo závěrečné finále po "Sametové revoluci" po roce 1989?
V roce 1968 byl vypracován architektonický návrh, zhotoven model, podána žádost o umístění stavby a shromážděno přibližně 1 100 000 korun. Žádost byla později stažena, aby nebyla ohrožena rezervace pozemku pro výstavbu kostela, a nebylo pro něj určeno jiné využití. Po roce 1989 byly obnoveny snahy o výstavbu vyhlášením nové architektonické soutěže, které se zúčastnilo dvacet autorů. Po několika hodnoceních byl vybrán návrh ing. arch. J. Synka. Vítězný návrh byl zpracován do úrovně zadání stavby a odsouhlasen všemi dotčenými orgány a organizacemi, včetně Útvaru hlavního architekta, kterému jsme žádost o vydání územního rozhodnutí podali 18. 3. 1991. Souhlasné rozhodnutí o umístění stavby od ÚHA bylo vydáno po řadě průtahů až po naší stížnosti u hlavního architekta a primátora 31. 7. 1992. V té době byl již vypracován projekt a zažádáno o stavební povolení na ONV Praha 10, byl rovněž vybrán dodavatel a uzavřena s ním smlouva, současně po celou dobu jsme se snažili zajistit financování výstavby. Stavební povolení bylo vydáno 15. 10. 1992 a zahájení stavebních prací proběhlo slavnostně 11. 11. 1992.

- S odstupem času člověk na všechny komplikace zapomene, ve vzpomínkách zůstane jen to příjemné. Když se řekne zajistit financování stavby, tak to zní jednoduše - ale kde začít?
Rozhodující finanční pomoc pro výstavbu nového kostela jsme získali od biskupství v Regensburgu, jmenovitě od pana biskupa Manfreda Müllera, prostřednictvím jeho pomocného biskupa pro ekonomiku pana Vincenta Gugenberga, který s námi vedl veškerá jednání. Zprostředkování a doporučení celé záležitosti se ujala spřátelená farnost v Lappersdorfu, jmenovitě pan profesor Otmar Kapll a pan farář Gottfried Dachauer. Pana profesora Kaplla jsem znal od roku 1980, kdy velmi pomohl mojí rodině při vážných zdravotních komplikacích obstaráním kvalitních léků. Tuto pomoc zprostředkovala paní Neumannová, za to jsem jí dodnes velmi vděčný.

- V čem se změnil Váš život po listopadu 1989?
Obávám se, že by bylo ode mne příliš neskromné zabrat všechny stránky Vzkříšení mými úvahami. Telegraficky lze konstatovat, že pro moji osobu bylo velkým darem ukončení komunistické diktatury a získání svobody v oblasti náboženské, ekonomické, kulturní i dalších. Svoboda rozhodování je dána člověku od Boha a nikdo mu ji nemá právo odejmout. Se svobodou volby je však pevně svázána také zodpovědnost za učiněná rozhodnutí. Pokud svoboda není spojena se zodpovědností, mění se ve svévoli. To je věc, která mi v dnešní společnosti vadí.

- Lidé Vás znají jako "oficiálního řečníka" zastupujícího farníky při návštěvách významných osob ve farnosti. Povězte nám něco ze zákulisí těchto akcí.
Je pravda, že jako mluvčí farnosti obvykle děkuji významným návštěvám v naší farnosti. Zákulisí však žádné není. Obvykle celá akce probíhá tak, že mi otec Marian několik dní před návštěvou položí otázku (s malým vykřičníkem), zda přijdu na mši svatou ten den. Protože přisvědčím, požádá mě, abych se ujal poděkování. Po mši svaté poděkuji, odejdeme do sakristie, tam proběhne krátká konverzace o farnosti, kostele a podobně a pak odjedu domů. Dříve jsem si "děkování" připravoval písemně, abych věděl co říci, ale pak jsem zjistil, že to, co jsem si napsal, bylo v uvítání otce Mariana nebo v kázání našeho hosta, takže v závěru mše sv. musím stejně trochu zaimprovizovat. Pro mě osobně je složitější situace, kdy je třeba popřát otci Marianovi, protože uprostřed našeho farního společenství cítím určitou citovou vazbu. Vždyť je to náš otec a nejsem si vždy jistý, zda to není znát na mém hlasu.

- V nedávné době jste se přestěhoval mimo Strašnice. Cítíte se stále jako "Strašničák"?
Ano, přestěhoval jsem se a bydlím slušně. Je také pravda, že to bylo potřeba z řady důvodů. Úroveň bydlení však nesouvisí s pocitem, kam člověk patří, kde prožil krásné dětství, kde prožil krásných třicet let manželství, kde pokřtil svoje děti i vnuky. Strašnice nejsou nejhezčí, s výjimkou kostela, ale jsou mému srdci nejbližší, včetně našeho kostela.

- Svůj volný čas dělíte mezi rodinu a práci pro KDU-ČSL. Jak to všechno stíháte?
Jak to stíhám? Špatně! Vím, že je to moje chyba, ale příliš se mi nedaří ji napravovat. Občas musím udělat jakousi inventuru mých aktivit a zříci se té, která nestojí na stupnici hodnot nahoře. Tak jsem opustil sport, i když mě to velmi mrzí. Musím si pokorně přiznat, že lidské síly jsou omezené a prosit Boha, abych uměl v dobrém setrvat.

- Čtete rád knížky? A co ostatní kultura?
Čítával jsem velmi rád a často jsem byl těžko k odtržení. Bohužel to, co dnes musím číst není pro zábavu, je málo čtivé, ale potřebné pro moji profesi. Občerstvením pro duši jsou životopisy sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuka Neumanna nebo milá knížka Plná slávy. Divadlo a koncert je sváteční zážitek a přináší mi povznášející pocity (většinou). Je škoda, že si je mohu dopřát tak svátečně, ale doufám, že se to v dohledné době zlepší. Odpočinek je samozřejmě nutný, i když někdy na něj nezbývá tolik času, kolik bychom potřebovali. S napětím očekávám monografii o P. Karlu Metodu Klementovi, emauzském benediktinovi, který působil také v naší farnosti. Koncerty Pražského jara vždy poskytnou velký výběr, pro konkrétní večer ještě nejsem rozhodnutý. Ve výběru divadelního představení dávám přednost klasice. Mám svoji představu o provedení a nemám rád, když mě překvapí Carmen v texaskách, takže když jsem kupoval vstupenky na dubnové představení baletu Popelka, ujistil jsem se nejprve, zda je v klasickém nastudování.
To ale není vůbec důležité. Důležité je, že se snažíme žít v lásce Boží, naplňovat Ježíšovo "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás!" Radujme se ze všeho, co se nám podaří a berme pokorně, co nám nevyjde. Vážím si velmi našeho farního společenství i všech, kdo se na jeho čilém životě podílejí. Všem Vám srdečně děkuji, ať Vám štědře odplatí náš všemohoucí Bůh za všechnu Vaši snahu a práci!

Otázky pokládal a za rozhovor děkuje Milan Moc

 

SNĚMOVNÍ KROUŽEK VE STRAŠNICÍCH

V naší farnosti začal pracovat sněmovní kroužek počátkem roku 1999. Jeho animátorkou je paní Stanislava Jechová ze sdružení "Křesťan a práce". Scházíme se každou poslední středu v měsíci. Zájemců o práci v kroužku je průměrně 10 až 15, ale jen asi polovina z nich patří k těm stálým.
Schůzka probíhá tak, že se nejprve pomodlíme, pak animátorka přečte zápis debaty z předcházející schůzky a podle připomínek jej ještě doplní. Načež následuje debata k novému tématu.

Doposud jsme probrali tato témata:

1. Co mě v církvi naplňuje radostí
2. Co mě v církvi zarmucuje
3. Čím přitahujeme
4. Čím odpuzujeme
5. V čem vidím naději
6. Královské kněžstvo
7. Panna Maria
8. Žena v církvi
9. Společenství svatých
10. Hierarchie v církvi

Setkání končí opět modlitbou. Vytvořilo se docela milé společenství, ve kterém se snažíme o hlubší zamyšlení nad duchovními hodnotami. Škoda, že není více stálých členů.

Věra Beránková

 

Sněmovní kroužek manželského společenství středního věku

V roce 1997 jsme uveřejnili v tomto zpravodaji nabídku manželům středního věku k vytvoření společenství. Odezva byla nulová. Přesto cestou osobních kontaktů a přímých oslovení takové společenství v naší farnosti vzniklo. Po počátečním seznámení jsme se na našich setkáních, konaných jednou za tři týdny v bytě některé z našich rodin, věnovali různým tématům. Detailně jsme se seznámili s životem a dílem sv. Terezie z Lisieux, poučili jsme se o řeckokatolické a pravoslavné církvi a o ikonách, pobavili se nad knížečkou "Mars a Venuše v kostele", zamysleli se sami nad sebou v duchu knihy "Vězení s klíčem uvnitř" a inspirovali se knížkou "Ve škole Ducha sv.". Náš host P. Jiří Svoboda nás seznámil s procesem blahořečení kardinála Berana a P. Josef Šplíchal se věnoval náboženské výchově dětí. Častým účastníkem našich setkávání byl i otec Ladislav Štefek, který pro nás připravil cyklus úvah o komunikaci v manželství. Velkou radost jsme měli z účasti otce Mariana na předvánočním setkání.
V průběhu loňského roku jsme se rozhodli připojit ke Sněmu katolické církve. S po-mocí materiálů připravených pro sněmovní kroužky a knihy "Velké tajemství církve" jsme postupně probrali téměř všechna témata varianty A. Animátor našeho sněmovního kroužku Jiří Máca připravil vždy předem pro každý manželský pár otázky k dalšímu tématu, aby si mohli všichni zpracovat i stručné písemné odpovědi, které byly podkladem pro zápis z jednání kroužku.
Právě nyní se zamýšlíme nad naším dalším programem. Nově zpracované materiály "O církvi" (vycházející z konstituce Lumen gentium) se totiž víceméně vracejí k loňským tématům. Nejvíce nás zaujaly otázky mířící přímo na fungování společenství naší farnosti, na naši osobní zodpovědnost za místní církev. Jsme rádi, že se podle svých možností našeho setkávání zúčastňuje i otec Zbyšek Grzyb.

Jana a Robert Vachulovi, Irena a Jiří Mácovi

 

Úvaha nad sněmovními kroužky

Jsou sněmovní kroužky jednou z aktivit v celé řadě jiných nebo je to aktivita v církvi prioritní? Proč se do práce ve Sněmovních kroužcích zapojily dodnes jen asi tři procenta praktikujících katolíků? Jde jen o výzvu a přání biskupů? Věřící se domnívají, že nic neovlivní a že laici stejně nemají do budoucnosti církve co mluvit a mimo to každý má málo času. Je to opravdu tak? Člověk si přece udělá čas pro to, co považuje za důležité.
Ale čas můžeme chápat dvojím způsobem. Jako "tempus" - to je naše běžné chápání času a jako "kairos" - což je čas poznamenaný významovostí, čas příhodný pro nějakou událost. Aby nastal, musí nastat souběh událostí, podmínek, okolností, bez nichž by kairos nastat nemohl. Např. pro náš sněm musí být příhodná situace společenská a kromě toho to musí být přání jak biskupů, tak Apoštolského stolce a věřících. To vše není samozřejmostí a že kairos ke sněmu nastal, bychom měli brát jako velký Boží dar. Kdybychom to nevyužili, mohl by se opakovat třeba až za několik století.
Proč?
Podle starého kodexu by se teoreticky mělo ve světě už uskutečnit 10 000 plenárních sněmů. Bylo jich však jen 500, nebyl onen "příhodný čas". V našich zemích se sněmy konaly do husitských válek, poslední z nich byl r. 1381 za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Potom následoval až sněm v r. 1605 a poslední se uskutečnil v r. 1860. Myslím, že je potřebné tyto údaje znát, abychom lépe pochopili svou odpovědnost za církev a do jaké situace jsme byli postaveni. Vždyť náš sněm by měl být otevřen i vizím do budoucnosti a podle historické zkušenosti může ovlivnit život církve v naší zemi i na několik generací. Plenární sněm je nejvyšším kompetentním orgánem naší církve, má pravomoc zákonodárnou i moc exekutivní. Je to jakoby parlament, senát i vláda a Nejvyšší soud dohromady. Lze tedy na něm projednat všechny problémy, najít vlastní identitu, vztah k ostatnímu světu a uvědomit si své místo i poslání v univerzální církvi. Cílem sněmu je návrat ke společenství, communiu, společenství s Kristem i mezi sebou navzájem. Právě v tomto bodě se již projevuje ovoce kroužků a jeden z jejich možných významů.
V naší farnosti kroužky fungují, je tedy vše v pořádku? Není. Bylo by třeba, aby vznikly kroužky další nebo aby co nejvíce věřících katolíků si našlo "svůj" kroužek v rámci již stávajících v Praze.

Stanislava Jechová

 

Pozdrav z pouti

Mezi sedmi tisíci poutníků z českých a moravských diecézí, kteří se zúčastnili národní pouti do Říma od 31. března do 2. dubna, nechyběli ani naši farníci. Prožili jsme tři nádherné dny na svatých místech v blízkosti Svatého otce, proroka našich dnů, jak jej ve svých promluvách opakovaně nazývali naši biskupové. Zakusili jsme, že křesťan je doma všude tam, kde je prožíváno společenství církve. Přesvědčili jsme se, že jsme nezapomněli být k sobě navzájem ohleduplní a dávat přednost hodnotám duchovním před materiálními.
Přijali jsme požehnání Svatého otce, určené nejen nám poutníkům, ale i všem doma, zejména starým a nemocným. Jak vzpomínal na své ná-vštěvy v naší zemi a povzbuzoval nás k opravdovému životu s Kris-tem, si jistě budete moci všichni přečíst v tisku. Na tomto místě bychom se s vámi chtěli podělit o slova, jimiž se s námi Jan Pavel II. rozloučil.
Po nedělní modlitbě Anděl Páně Svatý otec jako obvykle zdravil skupiny, které se shromáždily na Svatopetrském náměstí. Když pozdravil poutníky z České republiky, ozval se silný potlesk a volání. Papež chvíli naslouchal, pak polohlasem zopakoval: "Máme tě rádi..." a nahlas odpověděl: "Já vás mám taky rád!".

M. Ondrášová (převzato z Farních zpráv - Královské Vinohrady)

 

BYLI JSME VE SVATÉ ZEMI!

Na začátku února roku 2000 jsme v neděli před půlnocí vyjeli z Prahy z Hlavního nádraží a v družné zábavě, ke které vydatně přispěli naši dva kněží, jsme dojeli do Bratislavy. V 8.45 ráno už nás všech patnáct sedělo v letadle a zpočátku trochu se strachem jsme pozorovali vzdalující se zem. Až na nějaké ty turbulence nad mořem jsme v pohodě - dobře nakrmeni - v 10.15 doletěli do Tel Avivu, velkého výstavného města na břehu Středozemního moře. Autobus na nás čekal a společně s Moraváky a Slováky jsme po přísném odbavení na letišti začali svou pouť Izraelem. Za půl hodiny jsme se cítili jako doma, když nám řekli, že se autobus porouchal a musíme počkat na nový. Ten však přijel už za 10 minut a pak jsme bez přerušení dojeli do Ein Karen, rodiště Jana Křtitele a místo navštívení Alžběty, kde jsme měli první mši svatou na naší pouti.
Mírně zvlněnou krajinou, s trávou už se zelenající a stromy olistěnými, jsme projeli rozlehlým Jeruzalémem do Betlehema-Betléma, který je téměř jeho předměstím. Nestačili jsme se divit, města nám připadala nová, moderní a ještě se všude staví. V hotelu San Antonio jsme byli okamžitě ubytováni ve dvoulůžkových pokojích s vlastním příslušenstvím a přivítáni výbornou večeří.
Ráno na nás už v 7 hodin čekal autobus a po snídani na způsob "švédského stolu" (sýry, máslo, jogurt, cornflaky, dva druhy zavařenin, vejce, salám, čerstvá rajčata a okurky, dva druhy oliv, pomerančová šťáva, čaj, káva, mléko a čerstvá veka) jsme se rozjeli do Galileje přes Samaří se zastávkou v Sichemu u Jakubovy studně, kde Jakub pásl svá stáda, poblíž bratři prodali Josefa a samařská žena podala Pánu Ježíši džbán s vodou. Vodu jsme ochutnali, je i dnes výborná.
Na horu Tábor jsme vyjeli taxíky a v chrámu Proměnění Páně jsme slavili mši svatou. Bylo krásné počasí, ocenili jsme výhled do dalekého okolí a děkovali jsme v duchu, že smíme stát na místě, kde stál i náš Pán. Brzy jsme dojeli do Nazareta a prohlédli si dvoupodlažní chrám Zvěstování. Je obklopen zdí, na níž jsou obrazy Panny Marie-dary jednotlivých států. Za moderní mozaiku, kterou věnovala Česká republika, se opravdu nemusíme stydět. Další zastávka byla v Káni Galilejské, kde naše manželské páry obnovily manželské sliby. Někteří si pak koupili i výborné místní víno. Po krátké zastávce v Jerichu jsme po 20 hodině dojeli do našeho hotelu v Betlémě.
Třetí den jsme opět vyrazili autobusem poměrně brzy a mši sv. jsme měli ráno v Betanii poblíž Lazarova hrobu. Mši sv. sloužil náš P. Miroslav Cúth, farář z Karlína. Přejezd Judskou pouští Wadi Qelt byl pro některé z nás trochu děsivý, protože nová silnička vedla holými kopci kolem příkrých srázů, ale arabský řidič jel krokem a dlouhý autobus bezpečně zvládl.(Díky Bohu, že jsme zpátky jeli jinudy.) Krásný byl pohled na oázu v poušti - klášter sv. Jiří Koziby - kde uprostřed pustiny kvetly květiny a rostla palma. Zastavili jsme v Jerichu a viděli sykomoru, obdobný strom na který právě v Jerichu vylezl malý Zacheus, aby viděl Pána Ježíše.
Kolem hory Pokušení na okraji pouště a podél Mrtvého moře s druhé strany jsme jeli k pláži Ein Gedi, kde jsme se vykoupali a zjistili, že voda je skutečně tak hustá, že je problém se v ní při plavání postavit (300 g soli na l).
Odpoledne jsme lanovkou vyjeli na pevnost Masadu, kterou dal postavit Herodes Veliký. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u vykopávek Qumránu, naleziště svitků Písma, kde eséni od r. 150 př. Kr. do r. 68 po Kr. ve svém klášteře opisovali Písmo.
Čtvrtý den byl věnován Jeruzalému. Damašskou bránou jsme vstoupili do Starého města na Via Dolorosa. Nepodobá se fotografiím, je to spíše trh přeplněný různým zbožím a lidmi. Na jejím začátku je menší kostel Bičování a na konci bazilika Božího hrobu. V pravoslavné bazilice jsme ve frontě čekali na možnost poklonit se Božímu hrobu, pak jsme vystoupili po schodech na Golgotu - Golgotu katolickou a vedle pravoslavnou - dva oltáře vedle sebe - po schodech předbíhají Japonci, změť jazyků, jen úžasný význam tohoto místa a posvátnost jakoby se někam vytrácely. U Zdi nářků jsme chvíli odpočívali a pak odjeli do Betléma. Pravoslavnou bazilikou Narození jsme prošli k jeskyni Narození a do vedlejšího kostela sv. Kateřiny. Ještě jsme navštívili nedalekou Mléčnou jeskyni a vrátili jsme se přes náměstí, na jehož jednom konci je bazilika Narození a naproti na druhém výstavná mešita, z níž se každé tři hodiny ozývá muezinův hlas. Jsme totiž v arabské zóně. Jeruzalém je rozdělen na zónu arabskou, židovskou, křesťanskou a arménskou, která je nejmenší, ale Betlehem je zónou arabskou. Ještě jsme se zastavili ve slovenském poutním domě sv. Josefa, kde byl právě návštěvou slovenský prezident p. Schuster. Vyfotografovali jsme se s metropolitou řeckokatolické církve (byl velmi potěšen) a šli pěšky do našeho hotelu na večeři. Mši sv. jsme měli toho dne ráno v moderním kostele ve slovenské škole.
Pátý den byl věnován Olivové hoře a městu Jeruzalému. V městě Betfage - Dům fíků - odkud vyjel Kristus na Květnou neděli na oslátku do Jeruzaléma, jsme slavili mši sv. Pak jsme pěšky po návrší přešli na blízký vrchol Olivové hory s kostelem Nanebevzetí a sestupovali jsme Olivovou horou ke kostelu "Otče náš" (jsou tam tabule s Otčenášem v mnoha světových jazycích), kolem chrámu "Dominus flevit", kde Kristus zaplakal nad Jeruzalémem, dolů do Getsemanské zahrady. Po levé straně se rozkládal židovský hřbitov. Sešli jsme k bazilice "Agonie" s kamenem, kde se Kristus krví potil, kolem oliv-některé z nich prý pamatují Pána Ježíše-k pravoslavnému kostelu Hrobu Panny Marie, rodičů Panny Marie a sv. Josefa. Přešli jsme přes údolí a podél zdi Jeruzaléma se zazděnou Zlatou bránou, kterou podle židovské víry má do Jeruzaléma přijít Mesiáš. (Aby k Židům nemohl přijít, založili Arabové na tomto místě svůj hřbitov a doufají, že Mesiáš bude považovat toto místo za nečisté). "Hnojnou bránou" jsme prošli ke Zdi nářků a stoupali jsme k Chrámové plošině nad Večeřadlem na hoře Sion. Blízký kostel Zesnutí Panny Marie je dvoupodlažní, v kruhové kryptě je socha Panny Marie zesnulé a nad kryptou je rozsáhlý chrám.
Další den jsme vyjeli do místa prvního usídlení praotce Abrahama - do Mamre. Zde se rozloučil s Lotem a pásl svá stáda. Je to krajina pod správou Arabů. Ačkoliv i Arabové uznávají Abrahama za svého praotce, je toto místo v neutěšeném stavu, vypadá spíše jako skládka, i když je oploceno, jsou zde vykopávky a Abrahamův oltář z dávných dob. Další zastávkou bylo starobylé město Hebron s hrobkami praotců Abraháma, Izáka a Jakuba a jejich rodin. Nad nimi je ovšem výstavná mešita, do níž Židé nesmějí. My jsme si zuli boty, ženy si zahalily hlavy a mohli jsme se v mešitě po nádherných kobercích pohybovat bez omezení. Pak jsme prošli arabským bazarem, kde se venku prodává všechno - maso vedle šperků a koberců, elektronika i krmivo pro zvířata. V místní výrobně keramiky jsme si koupili suvenýry s křesťanskými motivy. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na Poli pastýřů a v jeskyni, kde pastýři přespávali a kde jim anděl zvěstoval narození Ježíška, sloužil náš pan kaplan P. Grzyb mši svatou. Modlili jsme se i za naši farnost. Den jsme skončili u Zdi nářků a pozorovali jsme svátečně oblečené Židy o sabathu.
V neděli jsme vyjeli za vydatného deště přes Jericho s palmami a velbloudem do Jardenitu k řece Jordán. Křest jsme dostali shora, nad Jordánem létali rackové a připomínali holubici, o níž se mluví v evangeliu. Nabrali jsme si jasně zelenou vodu (odraz od okolních stromů) a jeli do blízkého kibucu prohlédnout si v prodejně jejich výrobky. Naše další cesta vedla do Galileje přes Magdalu, přesvědčili jsme se, že tam, kde stávala za Ježíšových dnů města Betsaida a Chorazin, skutečně je- tak jak Kristus předpověděl - pusto a prázdno. Na hoře Blahoslavenství v krásném parku plném palem, stromů a keřů stojí kostel, o který se starají františkáni. V jeho kryptě jsme slavili nedělní mši sv. I odtud je krásný rozhled do okolní krajiny a na Genezaretské jezero. Chápeme, že tato krása byla jistě Pánu Ježíši podnětem pro památná slova. Sjeli jsme k jezeru a po odpočinku jsme pěšky pokračovali do blízkého Kafarnaum s bohatými vykopávkami, se zbytky synagogy z Kristovy doby a se základy Petrova domu, nad nímž je postaven moderní skleněný chrám. Následovala Tabgha - místo rozmnožení chlebů a ryb se zachovanými mozaikami s obrazem ryb a znovu jsme se vrátili na břeh Genezaretského jezera, na místo, kde Pán Ježíš svěřil Petrovi svou církev. Moderní sochy na břehu jezera tuto událost zobrazují a zachoval se vedle chrámu kámen, na kterém prý Kristus seděl. Na zpáteční cestě se zastavujeme v Betlémě v brusírně diamantů, která zpracovává polovinu světové výroby diamantů. Výstavka stojí za shlédnutí.
V den odjezdu se zastavujeme v Jeruzalémě u Knesetu - židovského parlamentu a memory - obrovského sedmiramenného svícnu s výjevy z židovských dějin. Procházíme památníkem holocaustu. Je monumentální na rozlehlé ploše, jednotlivé pavilony připomínají utrpení Židů za druhé světové války. Zaujal nás památník koncentračních táborů - pouze názvy v zatemnělé hale - a velmi dojemný je památník na 1 1/2 milionu židovských dětí. Ve velikém temném prostoru svítí světélka jako hvězdičky a hlas z magnetofonového pásku čte jména a místa narození zahynulých dětí. Každé jméno se opakuje za 1 1/2 roku.
A pak už bezproblémové - i když přísné - odbavení na letišti, posezení v odletové hale a letadlo se vzneslo nad moře a tentokrát bez turbulencí jsme v pohodě doletěli do Bratislavy. Rozloučili jsme se se spolupoutníky ze Slovenska a Moravy, dojeli autobusem na nádraží, dočkali se poloprázdného rychlíku, kde jsme měli zajištěné místenky. V pohodě jsme unavení, ale šťastní, brzy ráno dorazili domů. Bohu díky!

J. Neumannová

Twitter Facebook YouTube RSS Email