Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | Kronika | Zpravodaj

Fotbal

Hrálo se o život

Dne 18.6 jsme se utkali naposledy v tomto školním roce s farností Hostivař při přátelském utkání v malé kopané. Pravděpodobně kvůli změně termínu utkání se mužstvo hostivařských nesešlo v plném počtu, což od začátku naznačovalo, že se budeme na konci více radovat z výhry nad soupeřem my. Zároveň se v jejich sestavě neobjevilo několik klíčových hráčů, kteří většinou udávají ráz hry. Nás se tedy sešlo asi 12 a hostivařští byli v šesti. Hra začala s pěti hráči na každé straně, protože asi nebylo v silách účastníků přijít včas. Po pár minutách se ovšem stavy naplnily a hrálo se v šesti na každé straně.

Nejdříve jsme nasadili údernější družstvo našich, abychom hostivařské uvedli ve zmatek a hned v prvním zápase jim dali poznat, kdo je na hřišti pánem. Nestalo se tak. Hostivařští pod mírnou ofenzivou našich (lepších) srdnatě bránili a občas se jim podařilo nebezpečně ohrozit naši branku. Trápení naší elity skončilo po dvaceti min. remízou 0:0, což nám (trošku méně výkonnějším), kteří jsme byli na řadě sehrát další zápas, naznačilo, že jdeme na jistou smrt.

Jelikož hosté byli po prvním utkání značně vyčerpáni, chtěl jsem jim dopřát malý oddych, ale netušil jsem, na jaké překážky v našich řadách narazím. Ozývaly se hlasy: "Jak chceš vyhrát, když je necháš vydechnout!" apod. Nakonec jsme si vzpomněli, že jsme křesťané a dali jsme hostům 10 min.oddechu. Těch 10 min. jsme využili tak, že jsme se strašničtí mydlili mezi sebou.

Po 10 minutách si hosté odpočinuli a my, co jsme měli nastoupit proti nim, jsme byli akorát zralí na pauzu. Další 20-ti minutový boj o naši čest začal už bez našeho odpočinku a kupodivu jsme se celkem dobře rozehráli a začali padat první góly, k naší veliké radosti do soupeřovy branky. Zasypávali jsme je střelami a podařilo se nám je třikrát prostřelit. Moc hezky působil pohled na Vojtu Pleskota, střelce několika našich branek, který při útoku na soupeřovu branku vždy z úcty k soupeři smekl svou kšiltovku. Velice mě překvapila reakce našich (lepších) spoluhráčů, kteří při útoku soupeře na naši branku řvali: "dej ho" a byli očividně smutní z nezdařených útoků soupeře. Tento zápas skončil naší výhrou 3:0.

Po zápase bylo zase 10 min. pro ty, kteří potřebovali oddech a ostatní udělali 2 družstva. Už jsme nekoukali, kdo je odkud. Těmto desetiminutovkám jsme začali říkat "maso". Dalších 20 minut patřilo opět našim elitníkům a hostivařským na druhé straně. Naši byli jak rozzuření lvi a skutečně soupeře drtili, až nám sedícím bylo hostivařských líto. Vypadalo to hrozně. Sem tam probleskla oranžová barva soupeře a to většinou jen když vyndavali míč ze své branky a naši opouštěli jejich půli, jinak všechno zakrývaly barvy šílených světlezelených strašnických. Jeden útok střídal druhý, rána za ránou pronásledovala bratra Pavla Reumanna v hostivařské brance. Soupeř měl všehovšudy asi 5 útoků na naši branku a z toho se jim podařilo 3 proměnit. Zápas skončil 8:3 ve prospěch Strašnic. Následovalo 10 minut maso těch, kdo ještě mohli a pak poslední zápas nás slabších v modrých dresech proti hostivařským v oranžových.

Když jsme vyhrávali 2:1, stalo se něco, s čím jsme nepočítali. Hostivařským přispěchali na pomoc naši šílenci a postupně prostřídávali unavené hostivařské a nechtěli dopustit, abychom opět zvítězili. Nastal takový zmatek, že nás naši odstřelovali za hostivařské jako předtím je. Po vyrovnání stavu na 2:2 rozhodčí (z Hostivaře) zahlásil posledních 30 sekund utkání. Našemu brankáři se podařilo šikovně vykopnout balon na soupeřovu branku (už ani nevím, kdo byl soupeř) a jejich brankář, původně hráč strašnických, nešťastně tečoval vykopnutý balon a ten spadl do jejich branky. Stav 3:2 pro nás. Měli jsme radost, že jsme se ubránili takové přesile, ale předčasně. Hostivařský rozhodčí se svými poradci z nepochopitelných důvodů hru neukončil, takže nám bratři topili dalších možná 15 minut, než za hostivařské Petr Nejedlý vstřelil do naší branky vyrovnávací gól na 3:3. Poté rozhodčí hru ukončil z již pochopitelných důvodů.

Děkuji všem, kdo zůstali věrní své barvě až do konce a za ostatní obětuji jeden desátek. Možná radši víc.

Jarda Čech

Twitter Facebook YouTube RSS