Novinky | O Farnosti | Kalendář | Aktivity | Kronika | Zpravodaj

Z památníku otce Mariana

K rozloučení s otcem Marianem jsme mu připravili speciální dárek - památník. Příspěvky byly velmi rozmanité, ať už slovní nebo vyjádřené obrázky či fotografiemi, od farníků všech generací. Dohromady vytvořily zajímavou mozaiku farního života a vzpomínek na téměř 42 let působení P. Klenera v naší farnosti.

Vzhledem k tomu, že většina z nás neměla možnost shlédnout společně vytvořené dílo, které se dokončovalo jen pár hodin před jeho předáním, přinášíme na této stránce alespoň některé příspěvky, jejichž autoři dali souhlas ke zveřejnění.

Vzpomínky

Bylo to kolem roku 1965, kdy jsem se přistěhoval s rodiči do matičky Prahy. Právě se začalo stavět sídliště Zahradní Město - západ, sídliště utopené v bahně rozrytých polí a postupně osídlované mladými rodinami se řvoucími dětmi v kočárcích. Já byl čerstvý gymnazista, vytržený z prostředí svých moravských přátel, jedináček bloudící pražskými ulicemi, kluk, který nevěděl, že se po chodnících chodí vpravo a že je třeba pro překonání vzdáleností jednotlivých čtvrtí používat tramvaje, že se zde neříká kšandám "šráky" a povel k rozsvícení nezní "rožni" a že výrazy typu "křidla", "dorta" či "hadra" vyvolávají u pražských vrstevníků salvy smíchu. V této době bylo pro mne strašně důležité, že Hospodin, za kterým jsem chodil ve svém dětství do gotických a barokních chrámů, byl ve strašnické kapličce tentýž a že jsem si s ním rozuměl.

Ve strašnické kapli jsem však nebyl nováčkem jen já. Novým tu byl i mladý, nadšený a energií překypující kněz, pater Jan Klener. Ten byl sledován z kúru povzbuzujícím zrakem své matky (manželky slavného pražského cukráře), jejich domácí hospodyní, varhaníky pány Mátlem a Korejsem a od dveří sakristie pány Kubátem a Riebrem (ten se dal použít místo Misálu, neb si vždy mumlal slova kánonu dvě slova před knězem), přičemž ochrannou ruku nad mladým knězem drželi i zamalovaní apoštolové nad presbytářem, vystupující ve chvíli plného obsazení kapličky (působením vodních par), jako přízraky z malby. Pater Klener byl mladý a přál si mít kolem sebe mladé lidi. Byl to náš Jenda, přítel a kamarád, nenásilný duchovní vůdce, člověk modlitby a legrace.

Jeho působení se brzy projevilo na návštěvnosti kostela, sakristie bývala před mší plná ministrantů a kaple narvaná k prasknutí. A pak ta, na tehdejší dobu úžasná věc. Jenda si bral dva hlavní ministranty s sebou k oltáři na místa, kde před koncilem mohli stát jen kněží či jáhni a člověk mohl z bezprostřední blízkosti hledět na zázrak proměnění, na to, jak se z obyčejného chleba a vína stává něco nedocenitelného a pozoruhodného. A zároveň mohl z intimní blízkosti pozorovat Jendův zápas o naprosté soustředění k Boží službě a úctu i k nejmenší částečce proměněné hostie či vína. Ministranti u něj věděli, že přisluhování u oltáře je důležitou službou a že se Hospodin dívá; zda zvonky zvoní, kadidlo kadí a svíčky svítí. A Jenda dovedl své ministranty ocenit, dovedl jim poděkovat, uměl dát najevo, že jsou mu milí, vítaní a očekávaní. Dovedl vymyslet "obřad", ve kterém měl každý svůj úkol, neváhal dokonce pro větší slávu Boží navléct ministranty do dalmatik.

Měl jsem příležitost jej vidět, jak nacvičuje slavnostní bohoslužebné zpěvy, jak si pečlivě připravuje kázání, jak vymýšlí různá vylepšení pro kapli a jak prožívá některé stresující situace. Vzpomínám si na jednu zvláštní příhodu, která se stala o pouti, jež se slaví - jak všichni víme - v adventní době. Tehdy se podařilo (v době relativního uvolnění poměrů kolem r. 1968), aby mši sv. celebroval biskup Kajetán Matoušek a aby při mši mohl používat i své biskupské atributy. A to bylo právě kamenem úrazu, neboť při kázání se špičkou mitry zaklínil do středu rozsvíceného adventního věnce, jenž byl zavěšen (na jediné chatrné skobě) nad ambonem. A při celém kázání byl věnec mitrou roztáčen a my v zádech biskupa jsme jen trnuli, aby mu věnec neskončil na krku. Inu, z kázání jsme tehdy moc neměli…

Důležitou kapitolou počátku působení patera Klenera ve Strašnicích byla jeho odvážná práce s mládeží. Pamětníci mi dají jistě za pravdu, že úterní mládežnické setkávání se v podzemní kapli bylo velkým zážitkem a událostí, na kterou jsme se celý týden těšili. Jenda dával lidem široký prostor, byl rád, když se bavili, uměl nadhodit zajímavé téma, uměl plakat s plačícími a radovat se s radujícími. A jak s vervou zpíval z Hlaholíku a snášel naše, často nejapné, poznámky k barvotiskovým italským diapozitivům s náboženskou tematikou, které jsme občas (většinou nesoustředěně) konzumovali. Chodili jsme tam rádi, byla to enkláva porozumění a sounáležitosti, společenství mladých lidí, kteří si pro sebe hájili svou víru nebo kteří o ni usilovali, kteří tam ventilovali své radosti a strasti. A pro některé účastníky těchto úterních setkání se ony dokonce staly životně osudovými - nejednomu páru v budoucnu Jenda před oltářem požehnal a ruce svázal.

S malými skupinkami mladých lidí vyjížděl Jan na mimopražské pobyty. Vzpomínám si na jednu z takových akcí, která ve mně zanechala hlubokou vzpomínku. Bylo to na opuštěné faře v Křižlicích, která nám byla propůjčena k ubytování. Tam jsme prožili několik radostných dní a několikrát jsme se dostali i "na hlubinu". Zahrnovali jsme našeho duchovního vůdce mnohými dotazy a teologickými "špeky" a Jenda občas dělal, že neslyší. Ale slyšel velmi dobře, jen nechtěl odpovídat hned, nepřesně a bez důkladného promyšlení. To jsme vždy poznali při ranní mši, kdy se v promluvě objevovaly odpovědi na otázky, které jsme předchozí večer kladli.

P. Jan však nepracoval pouze s odrostlejší mládeží, ale svou pozornost v nezmenšené míře věnoval i dětem. Je třeba v tomto směru především vzpomenout průkopnických (a v té době vpravdě hrdinsky odvážných) autobusových zájezdů pro farní mládež. Výlety se konaly pravidelně na 9. května (to býval volný den spojený se státním svátkem) a když jsme se vracívali po prořáděném dnu v rozezpívaném autobuse, vítal nás nad Prahou slavnostní ohňostroj.

P. Marian měl a má široké, laskavé srdce, jež má rádo lidi, tvory i věci, jež jej obklopují. Jen těžko lze zapomenout, jak laskavě hovořil i ke svému trabantu Michalovi (a při jízdě vzýval sv. Michaela Archanděla) a jak třeba zvítězil na šumavské chalupě nad zlolajnou myší, která jej rušila ze spánku tím, že jí (chuděře hladové) hodil na zem šunku. A k jeho cti je třeba říci, že jeho občanské postoje byly vždy příkladnými. Nebál se rozezvučet zvony ve chvíli národních protestů, neváhal vyvěsit prapory, když byl národ v ohrožení. Je možno si jej pro mnoho věcí vážit.

I dnes může člověk přijít a nechat se pohladit Marianovým pohledem a chápajícím slovem. Víme, že ví - a je nám proto s ním dobře.

Kazimír Večerka

Čtyřicet dva let otce Mariana ve Strašnicích

Otec Marian byl zvolen převorem benediktinského kláštera Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Jeho odchodem končí jedna epocha života strašnické farnosti - epocha faráře Jana Nepomuka Mariana Klenera. Odchází po téměř čtyřiceti dvou letech věrné služby ve farnosti.

Jak vyjádřit díky člověku, který celý svůj produktivní věk pracoval pro nás, pro spásu našich duší, pro život farnosti podle Božího záměru. Naše skromné "Děkuji" neumí vyjádřit hloubku vděčnosti, kterou cítíme. Kdybychom však spojili všechna naše "Děkuji" dohromady, jistě bychom jimi omotali celý náš kostel, jako vánoční stromek zlatým řetězem. Vždyť i každé "Amen" při svatém přijímání znamená zároveň "Děkuji". Kolik těch svatých přijímání za těch čtyřicet dva let asi bylo? A kolik bylo zpovědí, křtů, sňatků, pohřbů, svátostí nemocných? Kolik bylo odsloužených mší svatých, hodin náboženství, příprav snoubenců, katechumenů? Kolik bylo těch těžkých, ale neodkladných rozhovorů s lidmi na pokraji duševních sil, kteří si přišli pro otcovskou útěchu a radu? Nechci zde dělat žádnou inventuru, chci jenom říci, že je třeba ohromného množství práce, lásky a trpělivosti, aby farnost dobře "fungovala". Není to ve všech farnostech samozřejmé. My jsme si na tento vysoký standard služby lásky zvykli, přijímáme ho téměř se samozřejmostí a já chci věřit, že je to dobrým semenem zasetým do našich srdcí, abychom i my uměli rozdávat kolem sebe lásku a pokoj.

Za to za všechno, otče Mariane, tisíceré díky, ať Ti náš milostivý Bůh hojně požehná za Tvou dobrotu a lásku.

Samostatnou kapitolou v historii uplynulých čtyřiceti dvou let je: Marian - stavitel.

První výzva vzešla z liturgické reformy II. vatikánského koncilu a znamenala celkovou rekonstrukci původní farní kaple, ale i farní budovy, pořízení dvou nových zvonů, varhan, lavic, zpovědnice… To vše v roce 1966, kdy nebylo otci Marianovi ještě celých 26 let (jak ten čas letí), ale šel s důvěrou za touto výzvou přes mnohé překážky, nesnáze a předsudky, aby naplnil Boží vůli a přiblížil věřícím oběť mše svaté.

Další výzva přišla ústy pana kardinála Tomáška už v roce 1968: obnovit spolek pro výstavbu nového kostela a splnit jeho poslání: výstavbu nového chrámu. Velkou chuť do toho otec Marian asi neměl, když přes svoji mírnost o tom řekl: "…tehdy se mi do toho krajně nechtělo…". Uposlechl však i tuto výzvu a trpělivě a s modlitbou šel a plnil Boží vůli. Posvěcení nového chrámu 17. 6. 1994 bylo krásnou odměnou za víru, poslušnost, trpělivost a modlitby. Strašnice mají krásný, nový chrám a není to jenom prostor, který se několikanásobně zvětšil, ale i život farního společenství se rozbujel a rozkošatěl úměrně novým možnostem kostela.

Za to za všechno, otče Mariane, tisíceré díky, ať Ti náš milostivý Bůh hojně požehná za Tvou poslušnost, trpělivost a píli.

Dalším výrazným rysem osobnosti otce Mariana je dar účinné modlitby a prosby. Víme, že platí: " Proste a bude Vám dáno…", ale někdy se nám zdá, že se nám nedaří. O to cennější je zkušenost ze společných modliteb za kněžská povolání. Vytrvale se modlíme za tento úmysl a výsledkem jsou tři kněží z naší farnosti za dobu působení otce Mariana. Věřme, že přibudou další!

Také modlitby za postavení nového kostela byly vytrvalé a dlouhodobé. Procházeli jsme mnohými těžkostmi, nesnázemi a potížemi, byla řada lidí, kteří nám z různých důvodů říkali, že stavbu neuskutečníme, ale modlili jsme se dále a pán Bůh nás vyslyšel. Kostel, Bohu díky, stojí a je symbolem splněných proseb a modliteb strašnických farníků. Je jistě mnoho věcí, které jsme za těch dlouhých čtyřicet dva let (uteklo to jako voda) společně s otcem Marianem vyprosili na pánu Bohu, ale tyto dvě - kněžská povolání a stavbu nového kostela - jsem musel zmínit jmenovitě.

Za to za všechno, otče Mariane, tisíceré díky, ať Ti náš milostivý Bůh hojně požehná za Tvoji víru a Tvoje modlitby.

Když jsem mluvil o Božích výzvách a o poslušnosti otce Mariana, vynechal jsem tu poslední výzvu. Přišla prostřednictvím Benediktinů a je jasná: "Pojď a ujmi se funkce převora v klášteře v Emauzích!". Odejít po téměř čtyřiceti dvou letech od celoživotního díla je zcela jistě věc velmi těžká, ale otec Marian uposlechl Boží výzvu a jde. Jde poslušně za touto výzvou tak, jako to dělal i v minulosti a my se můžeme ptát, co je těžší, zda poslechnout výzvu a stát se knězem nebo poslechnout a postavit nový kostel nebo poslechnout a začít znovu jako převor kláštera. Je to velká výzva, ale i velká zkouška a my buďme optimisty, neboť co Bůh činí, dobře činí. Přijměme všichni tuto výzvu, jako Boží nabídku vykročit po nové cestě:
Řekl jsem andělovi: "Dej mi světlo, abych mohl jistými kroky jít vstříc nejistotě."
Odpověděl mi však: "Jen jdi a vlož svou ruku do ruky Boží. To je lepší než světlo a jistější než známá cesta."

Modleme se proto všichni za našeho otce Mariana, aby mu dal Bůh dostatek duševních i fyzických sil ke splnění další výzvy, kterou mu poslal. Modleme se tak, jako jsme se modlili za kněžská povolání a za stavbu nového kostela. Prosme pána Boha a Pannu Marii, patronku strašnické farnosti i kláštera v Emauzích, aby požehnali otci Marianovi v jeho novém poslání, aby jeho působení v Emauzích bylo stejně požehnané, jako jeho působení ve Strašnicích.

Karel Duchek

Milý otče Mariane,

jako člověk středního věku jsem svůj dospělý "církevní" život prožíval s vědomí dvou jistot: ve Strašnicích nás vede k Bohu otec Klener, v Římě Jan Pavel II. 2. dubna 2005 vzaly obě tyto jistoty zasvé.

Myslím si, že i pro Váš přechod do Emauz lze přiměřeně použít odpověď kardinála Schönborna na dotaz, co cítí po papežově skonu: Trauer und Dankbarkeit. Jsem smutný z toho, že Vás již nebudu moci pravidelně vídat za oltářem kostela, který jste navzdory nevěřícím Tomášům k větší slávě Boží dokázal zbudovat. Zároveň jsem vděčný za to, že Pán strašnickou farnost na tolik let svěřil do péče tak dobrého a věrného služebníka.

Dovolte mi, abych Vám z celého srdce poděkoval za všechnu práci, modlitby i bolesti, které jste za své farníky obětoval, a popřál Vám hojnost Boží milosti ve všem, co budete v budoucnu podnikat.

S úctou,

Martin Kupka

Náš pan farář Marian odchází na lepší…

Když jsme 3. listopadu 1994 měly spolu s předsedkyní Společnosti sv. Vincence v ČR první jednání o provozování křesťanské knihovny ve Strašnicích, mile nás překvapilo vlídné přijetí a vstřícnost otce Mariana. Nejen že nám poskytl místnost, dal udělat další regály, obstaral počítač, ale věnoval nám do vínku 1200 knih bývalé farní knihovny a knihy otce Gargely. Po víc jak deset let nás vedle svého bytu na faře trpěl a vlídně podporoval.

A nejen to. Když jsme začali vydávat farní zpravodaj VZKŘÍŠENÍ, psal úvodníky, které byly vždy aktuálně zaměřené a v několika řádcích vyhmátl pan farář to podstatné pro příslušné období církevního roku. Pomáhal nám i s korekturami a většinou také zpravodaj sám tiskl a poskytoval papír pro tisk. (Letos v březnu vyšlo 63. číslo VZKŘÍŠENÍ.) Za to všechno a mnoho dalšího tisíceré díky!

Náš pane faráři, máme Vás rádi. A protože víme, že máte rád teplo, přejeme Vám, aby Vám náš Pán připravil v novém důležitém působišti teplo pro tělo i pro duši.

Farní knihovna ve Strašnicích

Milý Otče Mariane,

chtěla bych Vám znovu poděkovat za Vaše veliké dílo, které nebylo tak nápadné jako Vaše zásluhy o stavbu našeho kostela. Přesto si však myslím, že je se stavbou kostela srovnatelné. Budoval jste chrámy v srdcích našich dětí. Bylo to ještě za hluboké totality, kdy jste začal bez ohledu na riziko, které podstupujete, vyučovat náboženství a připravovat děti ke svátostem. My rodiče, jsme měli radost, že hodiny náboženství jsou opět tady a také, že se líbí dětem. A líbily se nejen jim, ale také nám, když jsme při nich, vzadu v kapli, třeba jen chvilku mohli být.

Pro Vaši nadcházející roli převora benediktinského opatství v Emauzích Vám vyprošuji hodně zdraví, síly a Božích milostí.

Díky Otče, že jste s námi byl.

Zdeňka Bajerová

 

Jako většina nás praktikujících věřících mám své morální vzory mj. i v našich současných velikánech nebo v těch, co za našeho pozemského putování ještě žili. U mě takovými vzory jsou P. Pio, matka Tereza z Kalkaty, kardinál F. Tomášek, Svatý otec Jan Pavel II, ale i můj farář, P. Marian, kterého znám z dob, kdy v kapli bylo vše uspořádáno po starém a otěže farářování ve svých rukou třímal stařičký P. Vladyka.

Zhruba ve svých deseti letech, kdy jsem se přestěhoval z Vyšehradu do Strašnic, jsem začal ministrovat u mladičkého, plného zápalu víry, kněze Jana, který se vlastně stal v pravém slova smyslu mým prvním duchovním otcem.

Jako jeden z mála duchovních mě i s ostatními dětmi učil ve farních prostorách náboženství, k nám ministrantům, kteří čítali u oltáře až počtu třiceti, byl pozorný, spravedlivě rozděloval funkce a rozdával k větším svátkům vhodné dárky. Byl vždy nedostižný ve své dobrotě a ve své pokoře a skromnosti, nedával najevo své tělesné potíže při častých výletech s mládeží do přírody, do kina, chodili jsme plavat, v učebnách jsme se scházeli jako mládežníci.

To byl již dávno administrátorem ve funkci faráře, a tak musel své bohulibé iniciativy někdy zdůvodňovat na úřadech. Byl pro pány, přisluhující režimu, tvrdým oříškem.

V sedmdesátých letech zde vznikl homogenní skautský oddíl. Začalo se vybírat a na papíře projektovat nový kostel, protože původní zrenovovaná kaple praskala pod přílivem věřících ve švech. Na vlastní realizaci projektu se čekalo dlouhých dvacet let, do doby, kdy si stát i církev svobodně vydechly. V devadesátých letech odešli od moci naši rudí žalářníci a vše se změnilo k lepšímu.

P. Marian byl zpovědníkem, který rozuměl mé duši, to platí i o mé matce, která pokládá tohoto duchem velkého člověka, za svého mladšího bratra. A jeho uvítání mé kající dušičky "čao Francesco", mě vede k zamyšlení, že zpovědnice není postrachem nějakého tajemna, ale komůrkou, kde jsem blíže svému milovanému Ježíši.

Jeho naprostá odevzdanost Boží vůli a nesmírná úcta k naší nebeské Matce jsou i dnes pro mne inspirací a vzpruhou a pomáhají mi v mé snaze duchovního růstu.

Je doopravdy dojemné, že i přes svůj tělesný handicap vykonal s námi farníky několik náročných poutí, zvláště těch fyzicky náročnějších - do ciziny. Doporučuji každému duchovnímu synu tohoto pastýře shlédnout projekci na videu, jak při proměňování, při uctívání Panny Marie a při navštívení památek různých světců, jemu obzvláště drahých, se prosvětlila jeho tvář, jeho velká duše jako by zapomněla na bratra - osla, tak říkal náš drahý sv. František z Assisi našemu hmotnému tělu.

Není to zase tak dlouho, co jsme s ním oslavili jeho čtyřicáté kněžské narozeniny. To jsme ještě netušili, že Boží Prozřetelnost má s ním jiné plány, které nejsou úplně totožné s tím, co chceme my. Zvykli jsme si, že nový kostel stojí a stát bude na strašnickém pozemku a farář, dokud bude živ, tak zde bude úřadovat. Ale člověk míní a Pán Bůh mění, a tak s těžkým srdcem, po vzoru otce Mariana nám nezbývá než se podrobit jeho vůli. Boží scénář je nám někdy nepochopitelný, ale je ten nejsprávnější.

A tak na závěr chci za sebe, svoji rodinu, svoji farnost a celou naši katolickou RODINU poděkovat a rozloučit se s naším drahým duchovním pastýřem otcem Marianem a ujistit ho, že s ním budeme dál spojeni mostem modliteb.

Pán Bůh zaplať a Panna Maria Vaši duši pohlaď!

Francesco František Novák

 

[P. Marian s Kalokou]

Je pět minut před čtvrtou a do dveří vchází Terka. Od tabule se ozývá píseň: "Tereza, jedině Tereza…", nezasvěceného pozorovatele by ani nenapadlo, že za okamžik začne hodina náboženství. V tom vchází Markéta a Marián se jí s širokým úsměvem táže: "Kéta nebo Tina?". Než Markéta stihne cokoli říct, už se vynořuje její sestra Martina, zmatek vrcholí a v květnovém dni se třídou line: "Vánoce, Vánoce přicházejí…"

Když vcházím do dveří já, míří na mě Marián prstem se slovy: "Čtvrté!!!" Vrhnu na něj zamyšlený pohled, ale ve skutečnosti netuším, která bije. To už ale prst míří na někoho jiného s naléháním: "Sedmé!!!" "Nepokradeš," hbitě odpoví Pavel. Tím však mé utrpení nekončí. "Třetí!!!" Po chvilce váhání ze sebe soukám: "Pomni, abys den sváteční světil."

Odbíjí čtvrtá a po rozcvičce začíná opravdové zkoušení. Marián zavelí: "Svátost křtu!"

"Svátost křtu je svátost, kterou se člověk stává dítětem Božím a členem církve," odpoví sborově třída. Bez vydechnutí pokračujeme: "Svátost smíření je svátost, kterou se pokřtěnému odpouštějí hříchy." Že hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona je snad zbytečné dodávat. A to ještě nevíme, co nás čeká dále.

Po výkladu a zápisu Marián odchází do garáže pro nářadí nezbytné ke zdárnému průběhu zbytku hodiny. Pouští se do opravy magnetofonu, abychom nepřišli o komentář k nezapomenutelným diapozitivům.

Unaveni, ale poučeni vybíháme z kostela…

Milý otče, nevíme, jestli jste toto vše měl v plánu. Od těchto zážitků uplynulo již pár let, a přesto v nás zanechaly hluboké dojmy a krásné vzpomínky na celý život - ostatně jako vše, co jsme s Vámi zažili.

Děkujeme.

Kaloka

Milý otče Mariane,

po více než 35 letech nastává čas loučení s Vámi. Je to pro nás zvláštní chvíle, neboť pro mnoho z nás byla doba Vaší služby ve Strašnicích podstatnou částí našich životů, pro mě osobně dokonce celým životem. Za tu dobu se naše životy "zaklínily", propletly, protože jsme byli součástí jedné velké rodiny, která se často scházela a prožila společně mnohé těžké i radostné chvíle.

Napadá mě, že ačkoli jste často nebyl přímým svědkem přelomových událostí mého (i křesťanského) života, přesto jste stál celou dobu na jeho pozadí. V tiché skromnosti, trpělivosti, vždy připraven a ochoten mě povzbudit na další cestě. Vaše nenápadné a nenásilné vedení, Váš příklad, statečnost a houževnatost mě držely nad vodou i v momentech krizí a složitých situacích. Celé farní společenství, naše kaple a později kostel pro mě znamenaly a stále znamenají druhý domov, místo bezpečí, otevřenou náruč, kam je možné se vždy vrátit. To Vy jste v nás odmala pěstoval tento vztah.

Vzpomínám na přeplněnou kapli, hodiny náboženství s promítáním příběhů ze Starého zákona, zavedení dětských mší svatých, zpěv s doprovodem klasických varhan i kytar a dalších nástrojů (byly doby, kdy neděle a zpěv při mších sv. byl pro mě jedinou pořádnou příležitostí ke zpěvu), setkání našeho spolča v suterénu fary, stavbu kostela a její růst za pomoci našich příspěvků (snad proto mám také pocit, že kostel je tak trochu MŮJ), vánoční setkání pro děti, karnevaly a společenské večery, nabídku dalších kulturních i vzdělávacích pořadů probíhajících v areálu kaple a kostela, tlustý svazek klíčů, řízná kázání, pečlivé leštění nádobí a "uklízení" po přijímání... a tím vším prosakuje Váš pohled doprovázený často úsměvem napůl schovaným pod vousy.

I když bude Váš odchod trochu smutný, beru Vaše další směřování jako určité poděkování a ocenění Vaší činnosti i Vaší osobnosti jako takové, ačkoli nová úloha určitě přinese také hodně práce. Přeji Vám stále hodně elánu, zdraví a radosti z nové služby. Věřím, že Vás bude naplňovat a přinese své ovoce stejně tak, jako tomu bylo i ve Strašnicích.

Helena Bartáková (Bajerová)

Twitter Facebook YouTube RSS