5. neděle velikonoční
Mešní texty
1. čtení – Sk 6,1-7
Žalm 33,1-2.4-5.18-19
2. čtení – 1 Petr 2,4-9
Evangelium Jan 14,1-12
Svatý Petr v dnešním druhém čtení nazývá Krista nárožním kamenem, který stavitelé
odhodili, ale ke kterému se my máme připojit. Odvolává se na Žalm 118, verš 22. Na chvíli se
zastavme a zamysleme se, jak tuto Petrovu výzvy chápat. Přistupujte k Pánu, k živému
kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se
staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti,
Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. (1 Petr 2, 4-5). Mluví se tu o chrámu a o oběti. Svatý Pavel
také vidí církev jako chrám, ve kterém je přítomen Bůh. "Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch
Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten
chrám jste vy." (1 Kor 3, 16-17). Myslí tím církev jako celek. Oba apoštolové vidí hlavní
poslání církve v tom, že přináší Bohu oběť jeho Syna za spásu světa. V církvi se světu nabízí a
dává plnost spásy. Svatý Cyprián z Kartága učil, že mimo církev není spásy "Extra Ecclesiam
nulla salus". Toto učení bylo mnohokrát v dějinách znovu potvrzeno a je součástí pokladu
nauky víry církve. V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká: "Nikdo nepřichází k Otci než skrze
mne" a „Já jsem cesta, pravda a život." Setkáváme se tu jak s exkluzivitou, tak s
univerzálností v jedné osobě. Bez Božího vtělení v Ježíši Kristu by nebyla spása člověka a bez
Ježíše Krista by nebyla církev. Ve skutečnosti je to tak, že církev má napodobovat, nebo lépe
řečeno, ztělesňovat Krista pro svět. To však znamená, že má jít stejnou cestou jako on. Dávat
důraz na to samé jako on. A na co dával důraz Pán Ježíš? na Otce. Na Boha. Vypadá to jako
banalita, ale jen se zkusme zamyslet nad tím, kolika vedlejším věcem se ve skutečnosti
věnujeme jako jednotlivci i jako církev. Současný důraz na sociální rozměr církve velmi
zastiňuje náš konečný cíl. Často sami sebe chápeme spíš jako společenství lidí, kterým je
spolu dobře, kteří spolu něco pěkného podnikají, kteří konají charitu, pečují o deštné
pralesy, starají se o plastová brčka a podobně. Čím se lišíme od ostatních humanitárních
organizací? Možná jen tím, že oni to umí lépe, než my. Samozřejmě, že k cíli musíme dojít
tak, že po cestě konáme dobro a vyhýbáme se zlu, ale je třeba neztratit právě ten cíl z očí.
Jinak zaměníme prostředky za cíl. Možná jste se už také setkali s okřídleným NewAge klišé v
podobě věty "Cesta je cílem". Ne, cesta není cílem. Cílem je Bůh a naše místo u něho. Cesta
k němu pouze vede. Nazvali bychom hlupákem kohokoliv, kdo by se třeba vydal z Prahy do
Brna a nakonec se utábořil u Devíti křížů s tím, že už dorazil do cíle, neboť je stále na cestě.
Církev neustále přináší Bohu oběť Ježíše Krista nekrvavým způsobem ve mši svaté za spásu
světa. To je její hlavní smysl. Církev je však složená z nás jednotlivců. Proto se musíme každý
k tomuto obětnímu charakteru církve přihlásit a přijmout ho za svůj. "Vy sami se staňte
živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu
příjemné skrze Ježíše Krista." Každý den a stále platí Kristovo: „Kdo chce jít za mnou, zapři
sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj
přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej". (Mato 16, 24-25).
Abychom mohli Boha ctít a chválit obětí, abychom se ho vůbec mohli dotknout, musíme být
nejdřív čistí - mít čisté svědomí, jak připomíná svatý Cyril Jeruzalémský v páté katechezi
nově pokřtěným: "Viděli jste tedy diákona jak dával mýt knězi, a presbyterům stojícím okolo
Božího oltáře. Rozhodně nedával pro tělesnou špínu. Tak to není. Neboť na počátku, když
jsme vstupovali do kostela, neměli jsme žádnou tělesnou špínu. Ale to mytí je symbol toho,
že se máme očistit od všech hříchů a všeho protizákonného. Neboť jelikož ruce jsou
symbolem činů, omýváme je tedy, abychom zajisté naznačili čistotu a bezúhonnost skutků.
Neslyšel jsi blaženého Davida, když tě uváděl právě do tohoto tajemství a říkal: “Myji si v
nevinnosti své ruce, Hospodine, a obstoupím oltář tvůj.“ Mytí rukou je tedy oproštění se od
hříchů."
Usilovně se s pomocí Boží snažme, abychom nikdy nepřišli o tuto čistotu - milost posvěcující
- tím, že bychom spáchali těžký hřích. A pokud ano, nezůstávejme v něm ani o minutu déle,
než je nutné a spěchejme ho vyznat ve svátosti zpovědi. Na viry používáme dezinfekci, na
hříchy svatou zpověď. Nechceme se přece minout nejen s cestou, ale hlavně s naším věčným
cílem, kterým je tvalá blaženost.
Všem vám k tomu žehná
váš Otec Karel