3. neděle velikonoční
Mešní texty
1. čtení – Sk 2,14.22-28
Žalm 16,1-2a+5.7-8.9-10.11
2. čtení – 1 Petr 1,17-21
Evangelium – Lk 24,13-35
Evangelium této neděle nás vrací do prvního dne vzkříšení. Odpoledne odcházejí dva Ježíšovi
učedníci z pryč Jeruzaléma. Nic je tam už nedrží. Pro ně vše skončilo. Některé ženy sice
tvrdily, že viděly Pána ale tomu se přece nedá věřit. To je nemožné. Pán Ježíš se k nim na
cestě připojí. Nepoznávají ho, protože nečekají, že by ho mohli potkat. Jsou uzavření ve
svém smutku. Myslí víc na sebe, než na Boha a jeho moc. Není divu, že se utápějí ve své
bezmoci. Pán Ježíš je přesto nenechá jen tak odejít a osloví je. Chce, aby mu vyprávěli, co se
podle nich v Jeruzalémě stalo a pak je opravuje. To všechno, co Mesiáše potkalo, se muselo
stát, aby se naplnila Boží vůle. Boží myšlenky nejsou myšlenky naše. „Mé úmysly nejsou
úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než
země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo
padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže
vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které
vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k
čemu jsem je poslal.“ „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před
vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo
plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude
vymýceno.“ (Izaiáš 55, 8 - 13).
Přesto jim však nechává svobodu. Chystá se jít dál a je na nich, zda ho zadrží, nebo nechají
odejít. Naštěstí se probrali a projevili o něj alespoň trochu starosti. Co kdyby ho v noci na
cestě něco zlého potkalo. A přesně tato starost o druhého - nechání vlastních smutků
stranou - je disponuje k tomu, aby ho konečně poznali. Byl to však on, kdo se jimm dal
poznat. Byla to nadpřirozená milost. Bez ní by i ten nejhrdinštější skutek nebyl k ničemu. A
ten nejmenší skutek lásky má díky Boží milosti zásadní význam a hodnotu.
Už se nebojí noci, nebezpečí. Vyrážejí na cestu zpět do Jeruzaléma, aby potvrdili, co před tím
nevěřili ženám.
Pokusme se s Boží pomocí myslet na něj a jeho moc víc, než na svou nemohoucnost. Věřme
Bohu víc, než sobě a čemukoliv stvořenému. Nebojme se mu odevzdat. Očekávejme od
něho všechno a pak všechno dostaneme.
Žehná vám,
váš Otec Karel
