Příběhy ze života
Vložit příspěvek:
Autor: Marie B. | Datum: 2008-06-08 08:58:58
Když bylo mé mamince asi sedmdesát let, stala se jí tato příhoda:
Jednou šla z kostela a na sídlišti chtěla přejít na druhou stranu. U obrubníku však klopýtla a padala dopředu. Najednou ji kdosi zezadu chytil za rameno a postavil na nohy. Otočila se, aby svému zachránci poděkovala, ale nikde nikdo nebyl! Jen na protějším chodníku stáli známí a s úžasem sledovali, jak maminka vyrovnala pád.
Autor: Marie B. | Datum: 2008-06-03 10:52:34
Moji rodiče se dlouhá léta modlili společně breviář, každý ze své knihy.
Jednou tatínek začal: "Bože, pospěš mi na pomoc."
"Eště ne!" zvolala maminka, která nemohla najít příslušnou stránku.
Autor: Marie B. | Datum: 2008-05-04 19:28:52
V naší farnosti je hodně mladých rodin s malými dětmi. Tito bezelstní tvorečkové můžou rodičům připravit nejednu horkou chvilku.
Vzpomínám si na jeden trapas, který se mi stal, když moje dnes dospělé děti byly malé. Dcerce bylo tři a čtvrt roku a synovi pět měsíců. Jednou manžel přinesl domů docela pěkné dětské zimní boty, které někdo dal k popelnici. Byly modré, uvnitř s kožíškem. Protože jsme neměli peněz nazbyt, důkladně jsem je umyla a radovala se, že bude mít Martinka botičky.
Jednoho lednového dne syn onemocněl. Neměla jsem nikoho na hlídání, tak jsem obě děti oblékla a jeli jsme s kočárkem k dětské lékařce. Dcerka měla v ten den na nohou ony "osudné boty." Dětská lékařka nás poslala na ušní, protože Míša měl citlivá ouška. Přemístili jsme se tedy na krční, nosní, ušní, kde čekalo plno lidí. Můj výraz při představě píchání oušek byl asi dost zoufalý. Sestřička se nad námi slitovala a vzala nás přednostně. Podotýkám, že tenkrát se do ordinace vstupovalo ve velkých bílých galoších. Ty jsem si poslušně obula, Martinka si zula boty a do ordinace šla v punčoškách. Ušní lékařka syna vyšetřila a k mé velké úlevě prohlásila, že není třeba píchat, stačí dávat za ucho led. Vítězoslavně jsem s Míšou v náručí vyšla do čekárny. Na přebalovacím pultě jsem ho oblékala, Martinka si mezitím sedla na židli a začala si obouvat boty. Starší paní vedle ní povídá: "Ty máš pěkné botičky." Načež naše Martinka na celou přeplněnou čekárnu vykřikla: "To jsou boty od popelnicééé!"
Milé maminky! Neslyšely jste to ticho, které se naráz rozhostilo! Polilo mě horko, v tu chvíli bych se byla nejradši neviděla. - Co nejrychleji jsem dooblékla děti a vypadla ven,
Jo - není nad dětskou upřímnost.
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-23 12:32:12
Bylo mi asi sedm let. V neděli jsme chodili do děkanského kostela na devátou mši svatou. Onu osudnou neděli jsem byla opět na deváté mši svaté. Po ní byly ohlášky - pozorně jsem poslouchala. Po obědě začalo pršet. Stála jsem u okna v kuchyni a zoufale pozorovala proudy vody, které po něm stékaly dolů. Popošla jsem ke stolu a zase jsem v němém úžasu zírala na okno. Maminka byla mým chováním znepokojená, sahala mi na čelo, jestli nemám teplotu. Na otázku: "Maruško, není Ti nic?" jsem odpověděla:"Ne." A nadále jsem sledovala mlčky déšt, bubnující do okna. Můj dětský mozek horečně pracoval. Když už jsem to nemohla vydržet, rozběhla jsem se s pláčem k mamince: "Mami, pan děkan v kostele přece nelže. Ohlašoval, že budou suché dny a ono prší!" Mamince se viditelně ulevilo. Tzv. "suché dny" byly kvatembrové dny modliteb. Příhodě se pak dodatečně zasmál i pan děkan.
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-23 12:17:45
Moje babička brzo ovdověla a bydlela s námi ve společné domácnosti. Byla zbožná, hodně se modlila a zpívala. Přes svoji pokročilou sklerozu si texty velice dobře pamatovala. V adventě denně přezpívala celé roráty, v postě zase křížovou cestu. Milovala jsem písničku "Krista příteli, Jene Křtiteli". Kostel v její rodné vesnici byl zasvěcen právě sv. Janu Křtiteli. Když bylo velké sucho, babička zpívala píseń za úrodu, z níž asi pamatuji pouze refrén:"Tys naše Matička milostivá, vypros nám tichý déšt´, o Maria." Při deštích zpívala:"Vypros nám jasný čas, o Maria." Jakmile někdo z nás přišel z kostela ze mše svaté, přivítala ho slovy: "Vítám Tě od slova Božího". Dotyčný odpověděl:"Dej to Pán Bůh." Díky babičce jsem se naučila spoustu písniček, že jsem pak v kostele mohla zpívat bez zpěvníku. Škoda jen, že spousta těchto krásných písní je dnes již zapomenuta.
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-23 12:03:26
Sestra mé babičky bydlela ve vesničce vzdálené několik kilometrů od našeho okresního města. Moc ráda jsem tam jezdila. Teta měla psa, kočku, slepice, králíky, zprvu i prasátko, kravičku a kozu. Pro mě to byl dětský ráj. Jednoho letního dne jsem opět jela s maminkou tetu navštívit. Zdálo se mi, že dvorek není dost dobře zametený, popadla jsem koště a pustila se do zametání. Začala jsem si při tom zpívat papežskou hymnu - za pontifikátu Sv. Otce Jana XXIII. Mým posluchačem měl být pes Bobík, který byl uvázaný u boudy. Dvorkem se neslo:"Jááána třiadvacátého ... Bobíku!" Jenže Bobík mžoural v horku a pro moje hudební snažení neměl žádné pochopení. Tak se dokola opakovalo:"Jááána třiadvacátého ... Bobíku, nespi!" To už jsem rozzlobeně přetáhla nebohé zvíře koštětem. Když jsem viděla, že moje úsilí je marné, odebrala jsem se do chalupy. Maminka s tetou sledovaly mé počínání a slzely smíchem.
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-23 11:46:20
Když moje babička byla již stará a nemohla chodit do kostela, nosil jí pan farář Tělo Páně domů. Děkovala mu: \\\"Důstojný pane, Vy jste zlatej.\\\" Odpověděl jí: \\\"Babičko, to neříkejte, zlato se krade. Co kdyby mě někdo ukradl?\\\" Babička si vedla svou: \\\"No, vždyť Vy si to zasloužíte ...\\\"
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-15 12:15:18
Milí přátelé, chtěla bych se s Vámi podělit o událost, která se mi stala před 13lety.Pro mě to je jako kdybych jí prožila včera. V té době moji rodiče ještě bydleli v jednom klášteře v jižních Cechách. Starali se o pana faráře, kostel, přilehlé prostory i všechno s tím spojené: květinovou výzdobu, úklid, praní a žehlení kostelního prádla atd. Tatínek dělal obětavě dlouhá léta kostelníka. Jezdila jsem jim pomáhat. Mojí velkou láskou byla zahrádka a květinová výzdoba kostela.Práce na zahrádce byla balzámem pro mou duši. Dole v údolí se třpytila řeka, za ní šuměl les. Všude božské ticho, jen v korunách stromů překrásně zpívali ptáci. Vychutnávala jsem plnými doušky tu nádheru. Jenže - jakmile jsem zjistila, že se blíží bouřka, bylo po idylce. Na objektu, hlavně nad obytnou částí, byly hromosvody v havarijním stavu. Navíc, protože klášter byl téměř na samotě a na vyvýšeném místě, při každé větší bouřce uhodilo. Měli jsme špatné zkušenosti. V kuchyni jsme slyšeli zvuky jako když bouchají kapslíky.Jednou se rozbilo rádio, jindy kulový blesk zničil telefon a běžel naproti mamince, která před ním ještě stačila utéct do vedlejší místnosti.Příběh, o němž vyprávím, se stal jednoho parného odpoledne. Ve všední den byla v kostele mše sv. v 17hodin. Ten den jsem neměla v úmyslu na ní jít. Pracovala jsem na zahrádce. Pozvolna se v dálce začala stahovat černá mračna, hnala se bouřka. Pospíchala jsem domů. Rodiče s mojí tehdy dvanáctiletou dcerou byli již v kostele, protože se přede mší sv. modlili růženec. Venku hřímalo a ve mně byla malá dušička. Před l7hodinou uhodil blesk do borovice u nedalekých zahrádek a náhodný svědek k nám přišel telefonovat pro hasiče. To rozhodlo. Strašně jsem se bála, proto jsem se rychle oblékla, zamkla a přeběhla pár metrů do kostela. Sotva jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře, ulevilo se mi. Dýchl na mě klid, cítila jsem se v bezpečí. Pro nepřízeń počasí byla v kostele jen malá hrstka věřících. Mše svatá začala. Barevnými okny byly vidět blesky a rozléhalo se burácení hromu. Po čtení jsem uslyšela slova žalmu: "Bůh je mým útočištěm, když je mi úzko." Uplně jsem strnula. V duchu jsem si říkala: "Ten žalm je šitý přímo na mě!" Snad žádný jiný žalm by lépe nevystihl to, co jsem v nitru prožívala. Velice to na mě zapůsobilo. Ano, bylo mi úzko, hledala jsem útočiště v kostele, kde ze mě spadly veškeré obavy, nevadilo mi zuření bouře. Bůh ke mně promluvil prostřednictvím žalmu. Jen jsem se v hloubi duše styděla, že jsem to útočiště hledala, když mi "teklo do bot".
Autor: Marie B. | Datum: 2007-05-13 15:19:25
Na počátku prázdnin r. 1999 jsem odjela k rodičům do jižních Cech. V červenci můj tehdy 71letý tatínek onemocněl. Byl léčen antibiotiky na zápal plic. Měl časté bolesti v nohách kvůli silné artroze,ale netušili jsme, že má hlubokou trombozu. Nezávisle na svém onemocnění byl objednán na 5.srpna ráno na kardiocentrum k vyšetření. V noci již měl silné bolesti v nohách, ráno mu bylo celkově špatně, celý se třásl. Božím řízením přijela sanitka téměř o půl hodiny dřív, nez byla objednaná. Od té chvíle se začal odvíjet řetězec událostí, pro mnohé těžko pochopitelný. Tatínka jsme s námahou uložili do sanitky a pak už rozhodovaly pouze minuty cesty do nedaleké nemocnice. Pamatoval si, jak mu v sanitce bylo zle, nemohl dýchat, myslel, že umře. V nemocnici nebyl schopen udělat ani krok, museli ho naložit na vozík. Upadl do bezvědomí, skončil s masivní plicní embolií a zástavou srdce na ARO. Lékaři nedávali naději. Na maminčinu otázku:"Je to smrtelné?" zněla do telefonu odpověď:"Riká vám něco embolie plicní?Sice se podařilo, že srdce naskočilo, ale může se to opakovat.Je to velmi, velmi vážné.Zavolejte si zítra dopoledne po 10.hodině."První naše reakce byla lidská...pláč, bezmocnost, strach o milovanou bytost.Odpoledne byla za tatínka sloužena mše svatá a po ní mu jel kněz udělit do nemocnice pomazání nemocných.Modlila jsem se s maminkou bolestný růženec, prosily jsme o tatínkovu záchranu P.Ježíše,P.Marii, maminka sv.Josefa a Otce Pia.Já, protože jsem měla vždycky dobrý vztah k českobudějovickému biskupovi Josefu Hlouchovi,který zemřel v r.1972 v pověsti svatosti, jsem-aniž bych cokoliv mamince řekla-ho začala vroucně prosit za uzdravení. Modlila jsem se asi takto:"Otče biskupe, prosím Vás, pomozte, přimluvte se u Božího trůnu, aby se tatínek uzdravil,je-li to vůle Boží.Vždyt Vy jste tolik miloval Pannu Marii a mariánské poutní místo, kde tatínek věrně léta sloužil jako kostelník.On je také velkým ctitelem Panny Marie, je jednou z milionu duší Vaší diecéze."Tak a podobně jsem stále prosila.Tanula mi na mysli slova otce biskupa z jeho duchovní závěti:"Vsechny vás v srdci na věčnost nesu." Druhý den jsme šly telefonovat do nemocnice.Primář z ARO řekl mamince, že tatínek je již při vědomí a jak byl předešlý den jeho stav beznadějný, úplně nečekaně se zlepšil.To už jsem nevydržela a v pláči jsem řekla mamince:"Vždyt´jsem tolik prosila pana biskupa Hloucha."Obě jsme byly dojaté.Odpoledne jsme mohly tatínka navštívit.Pak 7.8.byl převezen z ARO na jednotku intenzivní péče kardiocentra.Nadále jsme se modlily a děkovaly zároven.Zdravotní stav se den ode dne lepšil.9.8.byl převezen na normální pokoj.Lékaři o něho obětavě pečovali.Když se tatínek zotavoval, lékařka mu řekla:"My jsme vás vytrhli Pánu Bohu z náruče."Jindy zase:"Vyrvali jsme vás z náruče smrti." V noci l7.8.dostal tatínek silné bolesti kolena.Ráno mu vytáhli vodu a udělali obstřik.Obsah tekutiny poslali na rozbor s tím,že výsledek bude v pátek 20.8.Začala jsem opět "orodovat" u Otce biskupa Hloucha,aby pomohl svou přímluvou a nebylo třeba dalšího zákroku.A pomoc opravdu přišla.V pátek 20.8.při vyšetření na ortopedii byla lékařka udivena nad příznivým stavem kolena.I výsledek rozboru byl dobrý.Týž den při velké vizitě byl přítomen přednosta celého oddělení, který se vrátil z dovolené.Obšírně pročítal zdravotní dokumentaci a konzultoval ji s ošetřující lékařkou.Pak ho pečlivě vyšetřoval se slovy:"Výborně,výborně."Když odcházel z pokoje,zastavil se u tatínkovy postele a obrátil se na něj se slovy:"To by chtělo svíčku do kostela."Při propuštění z nemocnice dne 24.8.mu řekl,že to byl případ,který skoro nikdo nepřežije.Sami lékaři měli z uzdravení radost.Přesvědčili jsme se, že se zázraky dějí,jen se člověk musí modlit a důvěřovat.Tatínek se na svátek Panny Marie Sněžné podruhé narodil a my jsme za tuto milost nikdy nepřestali děkovat.Tatínek žil ještě 4roky, pak zemřel na rakovinu.